Duben 2015

Vražda a špatné zprávy

8. dubna 2015 v 16:22 4. ročník
Nevím, čím začít.
Chtěla bych napsat všechno popořadě, ale myslím, že nejdůležitější zprávy musí jít jako první.
Na Příčné ulici se stala vražda. Seděla jsem předevčírem v Kotli a psala něco do sešitu. Z přemýšlení mě vytrhl křik, který doléhal z Příčné ulice až do Kotle. Všichni se okamžitě zvedli a běželi se podívat, co se stalo. Já jsem chvíli váhala. Nebyla jsem si jistá, jestli chci vědět, co se tam stalo. Možná tam akorát nějaká malá holka uviděla pavouka. Nebo taky ne. Nejistě jsem vstala od stolu a odebrala jsem se tam, kam všichni ostatní. Pořád jsem nic neviděla. Nevěděla jsem, kde všichni jsou, tak jsem šla prostě pořád dál. A pak jsem to uviděla. Hlouček okolo chlapa, který ležel na zemi v louži krve a lapal po dechu. Byla docela tma a myslím, že to trochu umírnilo ten šok. Snažil se něco říct. Chvíli jsem na něj jen koukala. Potom jsem k němu pomalu došla a sehla se k němu. Poslední, co stihl říct bylo "Elmer vás pozdravuje", nebo něco v tom smyslu. Nevím, kdo je Elmer. Taky to patrně nebylo mířené na mě.
Nevím, jestli jsem někdy viděla něco tak strašného. Ostatní ho chtěli odtáhnout k Mungovi, ale mně bylo jasné, že mu už nikdo nepomůže. Viděla jsem doslova, jak se mu z očí vytrácí život. A pak najednou přestal dýchat.
Po chvíli tam přispěchala Kath. Nejdřív nevěděla, co se děje. Vykouzlila jsem kruh světla přímo nad mužem. Skoro se mi udělalo špatně, když jsem to konečně viděla v plném světle. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jen jsem stála, koukala na toho mrtvého chlapa a nebyla jsem schopná racionálně uvažovat.
Přišel tam i bystrozor. Vyptával se na pár věcí, ale vůbec jsem to nevnímala. Všimla jsem si totiž, že ten chlap svírá v ruce nějaký papír. Jenomže jsem ho nemohla vzít, teď, když tam byl bystrozor. Chtěla jsem od chlápka nějak odvést pozornost a tak jsem na bystrozora promluvila. Pak se ale najednou ze tmy vynořil Eam (asi tam byl celou tu dobu) a odvedl mě stranou. Nestihla jsem mu vysvětlit, co jsem zamýšlela. Potom se jedna holka sehla a vzala mu ten papír z ruky. Bystrozor to samozřejmě viděl a ona mu musela důkaz dát.



Už jsem tam neměla co dělat. Otočila jsem se a odešla. Sedla jsem si do Kotle a snažila se pokračovat v tom, co jsem psala předtím, ale moc mi to nešlo. Myšlenky mi pořád utíkaly jinam. Kdo byl ten chlap? Zabil ho někdo záměrně, nebo se jen připletl někomu do cesty? Nebo měl vyřídit nějakou zprávu? Tu, které jsem nerozuměla? Někdo z těch lidí jí ale musel rozumět, jinak by to ten chlap neříkal. Ať nad tím budu přemýšlet jak chci, nebude mi to k ničemu. Možná se něco dozvím později.

Ve Věštci jsem se o tom víc nedozvěděla. Ale dozvěděla jsem se tam něco, co jsem možná ani vědět nechtěla. Bylo to předevčírem. Do Kotle se zrovna nahrnuli prváci, zřejmě jim už přišly dopisy o přijetí a tak se rozhodli, že bude skvělý nápad napochodovat sem 14 dní předtím, než se otevře Příčná ulice.


V Kotli se objevil i kamelot prodávající Denního Věštce. Nijak jsem o něj nestála. Jenomže pak jsem to zaslechla. Jméno Eam Vein. Netrpělivě jsem si vystála frontu a Věštce si koupila. Byla k němu ministerská příloha o volbě nového ministra kouzel. Mě ale zajímalo něco jiného. Přelétla jsem očima několik článků a pak jsem to uviděla.




Hlavou mi běželo tolik věcí, že jsem měla pocit, že se budu muset rozpůlit, aby to můj rozum pobral. Za prvé jsem už věděla, co je zač ten kluk, který se mnou asi třikrát mluvil. Ale co mě zaujalo víc, byla ta tajná organizace. Moje mamka je v tajné organizaci. Nic mi o ní nechtěla říct. Co ale vím je, že si ten spolek rozhodně neklade za cíl ochraňovat mudly. Takových spolků může existovat ale přece spousta. Ale musím si být jistá. Hledala jsem Eama na několika místech, ale nenašla jsem ho. Potřebovala jsem, aby mi o tom řekl co nejvíc. Včera jsem mu psala dopis a prosila ho, ať se se mnou sejde v Kotli. Ale nebyl tam. A ani nikde jinde. Jako by zmizel. Nevím, co se s ním stalo, ale kdo jiný mi může dát informace, když ne on?
Nakonec možná jen zbytečně vyšiluju a akorát se ztrapním. Pokud ho vůbec ještě uvidím.



Tajemství se zahrabává pod povrch

4. dubna 2015 v 22:24 4. ročník
Dny jsou stále stejně deštivé. Možná bych se šla i někam projít, kdyby ten déšť alespoň tolik nešlehal do obličeje. Ne, že by mi slunce mohlo pomoct z téhle nálady a neustálého zamyšlení.
Musí tu být nějaká trhlina, něco, co jsem přehlédla, něco, co by mi napovědělo, co mamka už několik let dělá. Nedá mi to spát, vrtá mi to v hlavě jako dobře mířený hřebík. Bože!
A tak po nocích místo spánku trénuju kouzla a přemýším. Pořád dokola to samé. Táty odchod. Její náhlá uzavřenost. Cestování. Nikdy nám neřekla, proč jsme tak dlouho cestovaly, možná za tím vážně není nic jiného než záměr dobře strávené dovolené. Ale roční dovolené? Její několikahodinové zavírání se v pracovně. Kolikrát se ani neozývala. Jako by tam nebyla. Dva chlápci u ní v pracovně. Zelené pláště. Havran. Ten havran, kterého jsem viděla na jejím plášti. Nebo to byl krkavec? Panebože, není to jedno? Pořád mi jsou tyhle fakta k ničemu. Vím sice o nějakém spolku, ale to mi je taky k ničemu, když nevím, co je ten spolek zač. Horší je, že nikoho jiného než mamky se na to zeptat nemůžu. A ta mi stejně nic neřekne.

Před pár hodinami mi přišel dopis. Za jiných okolností by mě asi pořádně vyděsil, ale místo toho jsem mi v hlavě proběhla myšlenka ve smyslu, jako by to bylo něco nového.



Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co dělat. Pokud bych jela domů, musela bych Vittorii všechno vyklopit. Potom bychom nejspíš šly oznámnit mamky zmizení na Ministerstvo, tedy až potom, co bychom zjistili, že v kanceláři nikdo není.
Jenomže já vím, že se ukáže. Člověk nemusí moc přemýšlet, aby mu došlo, že mamky kancelář je prázdná. Nikdo tam není. Nemůžu vědět, že je v pořádku, ale vím, že uvnitř není. Bylo by to úplně zbytečné. A vím, co jsem si slíbila.
Odepsala jsem Vittorii, že mi mamka říkala, že se chystá na několik dní pryč kvůli nákupu knih do svého obchodu. Že prý rozšiřují sortiment a dá to hodně práce. Napsala jsem také, že jí to mamka asi zapomněla říct, vzhledem k tomu, jak se chová poslední dobou, a že se omlouvám, že jsem to Vitt neřekla, než jsem odjela.
Až když jsem to odeslala, tak mi došlo, že pokud se mamka nechytí a nepochopí otázky ohledně obchodu, až se vrátí, bude to slušně v háji a Vitt už mi nikdy neuvěří ani slovo. Je to těžké, vybírat si mezi členy rodiny. Ale naše mamka ví, co dělá a já to nehodlám pokazit jen proto, že je Vitt věčná moralistka. A ne, nedělá mi radost o ní takhle mluvit.

____________
____________

Čekala jsem sice pár dní, ale konečně jsem se dočkala toho, na co jsem se tolik těšila. Do zvěřince přivezli havrana, kterého jsem si objednala. Popravdě jsem nikdy dřív v havranech zalíbení nenacházela, ale vztah k tomu mému se vytvořil rychlostí blesku. Nikdy se mi takhle nepodařilo oblíbit si mojí sovu nebo kočku. Mám z něj dojem, jako by byl schopný někomu vyklovat oči, kdybych mu to poručila. Samozřejmě by to nejspíš neudělal, to prostě nejde, poroučet takovému zvířeti. Navíc ho mám jen pár dní, takže si myslím, že už to, že mi v klidu sedí na ruce, je docela úspěch. Ale jinak je ještě docela plachý.
Včera jsem s ním seděla v Kotli a četla jsem si knížku. Už se docela připozdívalo, takže jsem nemusela vrhat vražedné pohledy na náhodně procházející lidi. Jen pár lidí sedělo dole a pár nahoře v patře. Dohromady možná tak 7, víc ne. Asi hodinu a půl jsem si nerušeně četla, dokonce se mi potom znova povedlo vzít havrana na ruku. Zrovna když jsem přemýšlela nad tím, že už půjdu, objevil se u stolu Eam. Chvíli předtím jsem ho zahlédla, jak se nad něčím hrozně rozčiloval. Dokonce mi přišlo, že se ho lidi okolo bojí. Ptal se mě opět na nějaké kraviny a potom zavedl řeč na nějaké chlápky, kteří se den předtím objevili v Kotli. Také jsem je tam zahlédla, ale možná tak na pár vteřin. Vím, že se za mnou jeden ohlédl, ale neslyšela jsem nic z toho, o čem mluvili. Eam říkal něco o tom, že tam v klidu seděli a asi dvakrát za nimi přišli nějací studenti - jména si nepamatuju. Zkrátka je jen otravovali a prý si za to vysloužili nějakou kletbu. Moc mi to nešlo do hlavy. Proč by mladí studenti tak riskovali, a vůbec, proč je prostě nenechali na pokoji, když o společnost zjevně nestáli? Prý byli studenti varováni a potom ty chlápci seslali nějakou kletbu. Tak nějak to říkal. Nechápu proč byl potom tak (zřejmě příjemně) překvapený mojí reakcí, když jsem se k tomu téměř identicky vyjádřila. Prý se mu líbí, jak uvažuju. Jak uvažuju? Už dost o tom, nebo mi na seznam přibude další věc, kterou nechápu.
Takže tolik k včerejšku. Mimochodem, byla jsem s Katie v Obrtlé zeptat se, jestli už mi přišla ta objednaná věc. Prý bude až po prázdninách. Moc mě to nepotěšilo. Pak jsme si zašly do mekáče, jo, to, kam mudlové tak rádi chodí. Jídlo mi zaplatila a musím říct, že takhle jsem se dlouho nepřežrala (vážně důležitá informace). Už píšu kraviny, tak toho radši nechám a půjdu se umýt.


Renette - 1. část

2. dubna 2015 v 1:49 Renette
Zasedání.
Olly sepisuje podrobné informace o všech opatřeních, které bude třeba provést před dalším útokem. Lacey se Zakem se vášnivě hádají o tom, v jaký čas bude nejlepší vkrást se na pozemek. Několik dalších členů jen přihlíží a někteří se v tichosti baví mezi sebou. Sotva jim vidím do tváří, protože celou místnost až na pár svíček zahaluje tma. Najednou se mi zdá, že jsem oslepla. Ale to mi jen Piers posvítil hůlkou do tváře. Ptá se mě na můj názor. Odpovídám mu a uchyluji se zpátky ke svým myšlenkám. Ne zrovna často mám to štěstí zúčastnit se oficiálních porad. Ani nevím, jestli to mohu nazývat štěstím.

"Stačí jim hodit pár výbušnin do domu. To je vyžene ven a nebudou mít kam utéct."
"Ano ale mám pocit, že ti nedochází taková maličkost. V tu dobu není pan Williams doma a vrací se až brzy ráno, vysvětli mi tedy, jaký má význam na ně zaútočit v noci, když tam nebude celá rodina."
"Ty jsi mě ale vůbec neposlouchala, jasně jsem říkal, že..."

Vittorie je doma zase sama a myslí si, že jsem u sebe v pracovně. Hayley už naštěstí odjela. Neměla jsem jí tehdy pouštět ke mně do kanceláře. Vždy byla zvědavá a pochybuji, že se na tom něco změnilo. Moc jsem jí toho ale přece neřekla. Jen naznačila. Ale to jí často úplně stačí. Stydím se. Jsem špatná matka, když se o ně víc nezajímám. Co ale pro své dvery mohu udělat víc, než chránit je, jak nejlépe dovedu? Dělám to všechno kvůli nim. Kdybychom se s Nathanem nerozvedli, dnes bych tu neseděla. Nemohu jim nic prozradit. Dokonce i kdybych chtěla tak nemohu. Zaplatila bych za to tu nejvyšší cenu.

"Na tomto bodě jsme se tedy shodli. Pokud má někdo jakékoliv připomínky, má nyní prostor mluvit. Výborně. Renette, můžeme s tebou počítat?"

Vybrala jsem si to ale sama. Mohla jsem tehdy odmítnout. Neodmítla jsem poprvé a neodmítla jsem ani tehdy před pěti lety. Byla to má volba.

"Renette?"

Zatraceně.

"Ano, samozřejmě, objednávka byla ověřena v úterý a zítra by měla dorazit."
"Zítra tě tedy budeme očekávat."

Jsem tu stejně hlavně kvůli té staré záležitosti. Je stará tolik let a přesto to ve mně vře čím dál víc. Ten parchant Robert. Těžko bych v mých nočních můrách hledala něco odpornějšího než člověka jménem Robert Reynell. Holky se o něm nikdy nedozvěděly a také nikdy nedozví. Tento člověk si nezaslouží, aby se o něm mluvilo. Ostatní na něj už zanevřeli, protože jeho hledání začali po čase považovat za zbytečnou námahu, vzhledem k tomu, že už o něm nikdy ani nezaslechli. Ale já mám odhodlání pořád. Najdu toho zrádce.
A zničím ho.



Vittorie - část první

2. dubna 2015 v 0:23 Vittorie


Dlouho jsem se necítila tak sama. Myslím… posledních pár let jsem skoro pořád sama. Občas mám pocit, jako bych ani neexistovala. Nikdo by si nevšiml, kdybych zmizela. Nebo snad ano? Hay je pořád pryč, buďto ve škole, nebo se svými kamarády. Ona mi tvrdí, že žádné kamarády nemá. Ale kde by jinak trávila volný čas, když ne doma?
Jediný kontakt, který mám, je ten s mým učitelem a s babičkou a dědou. Přijde mi, že sem nepatřím. S mudly si nerozumím a vím, že i kdybych s někým navázala vztah, ať už přátelský, či bližší, nikdy mu nebudu moct svěřit úplně všechno. Nebo bych možná mohla, ale neudělám to. Vím, jak dopadlo manželství mých rodičů. Táta prostě nemohl unést všechna ta kouzla a věci okolo nich. Možná se cítil sám. Ale pořád mohl uniknout do světa mudlů. Já nemám kam utéct.
S Hay jsme si svěřovaly úplně všechno. Nikdy jsem neměla bližší kamarádku. A teď?
Teď se můžu svěřovat leda sešitu, který mi na to nikdy neodpoví. Už pět let se naše rodina pomalu rozpadá. Hayley tu není. Mamka je pořád zavřená v pracovně. Někdy ani nereaguje na klepání či volání. Stará se o nás. Máme všechno, co potřebujeme, a dokonce snad i víc, než potřebujeme. Kdybyste se ale vydali hledat typickou rodinnou atmosféru, u nás byste jí nenašli ani po málu.

Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím. Tyhle prázdniny se se mnou Hay přestala bavit úplně. Dřív jsme alespoň sdílely společný názor na tu mamčinu izolaci od celého světa. Ale potom najednou odmítala zavést na mamku řec. Ze dne na den. Buďto mi něco tají, nebo už to s mamkou vzdala. Já ale nevěřím, že by po našem taťkovi zavrhla i mamku. Taková ona přece není, nebo ano? Já nevím. Přijde mi, že už ji ani neznám. Tohle je poslední rok mého soukromého doučování. K čemu mi jsou kouzla, když je nemůžu ani pořádně používat? Jsme tu jak v úkrytu. Tenhle rok to ještě vydržím. Potom si mohou říkat co chtějí, ale už mě tu neuvidí. Seženu si práci a odstěhuju se někam, kde se nebudu muset stydět za to, kdo jsem. Možná se mamka stydí. Možná to je důvod, proč se zavírá v pracovně. Možná si myslí, že selhala, nebo jí jednoduše přeskočilo. Mám pocit, že se to nikdy nedozvím.


17 let

1. dubna 2015 v 12:06 Fotky Hayley




Hayley vždy měla ráda černou barvu a to se za ta léta nezměnilo. Momentálně měří 173 cm a váží 57 kg. S věkem se začala i líčit. Obvykle má buďto více namalované oči anebo sytě červenou rtěnku. Občas ji můžete vidět v lodičkách, které ale nenosí moc často - preferuje spíše obyčejné pohodlné boty.
Výraz se za léta taky změnil. Už nemá tak naivní pohled jako několik let zpátky, na pohled působí spíš přísně a nedostupně. Určitě není ke všem odmítavá, ale už není tak komunikativní, jako bývala dřív.

Tichá voda břehy mele

1. dubna 2015 v 2:02 4. ročník
Všechno je v klidu.
Původně jsem chtěla napsat v pořádku, ale to by asi byla těžká ironie.
Moje milá maminka mě neustále a hlavně nenápadně postrkovala, ať už vypadnu z domu a jdu se podívat na otevření nové Příčné ulice. Ne, že by mě to nezajímalo. Víc mě ale zajímalo to, co mi pořád z velké části tají. Bohužel ale nevypadá, že by se chystala prozradit mi víc. Tak jsem si zabalila kufry, vzala své dvě klece ze zvířaty a letaxem se přemístila do Kotle. Ani mě moc nepřekvapilo, že byl prázdný. U baru jsem se snažila dovolat pomoci od barmana, protože jsem se nemínila tahat se všemi věcmi přes celou Příčnou ulici. Nikdo ale momentálně neubytovával, takže jsem nasadila co nejpřívětivější úsměv a poprosila Trewise, jestli bych si zavazadla mohla nechat do večera za barem. Ne, že by mě nějak lákala představa pokoje 2x2 metry, kde se dá sotva pohnout.
Počítala jsem s tím, že ulice už bude poloprázdná, ale zřejmě se zrovna zahájilo její otevření, protože hned za jejím vstupem bylo narváno. Úvod jsem propásla, myslím ale, že následovaly nějaké soutěže, kterých jsem se nezúčastnila. Neměla jsem na to čas a ani náladu. Musím ale říct, že Příčná ulice je jeden velký skvost. Přibylo hned několik obchodů a je na pohled mnohem hezčí, než bývala.


Potkala jsem tam několik známých tváří, ale nemyslím si, že by si mě vybavovali. Spíš bych řekla, že je tu jiný důvod, proč mě ani nepozdraví, a to ten, že jsme se spolu několik let nebavili. Myslím, že jen nedokáží skousnout fakt, že už nejsem tak přívětivá a společenská, jako jsem bývala. Každopádně - potkala jsem Katie Nolin a ta mě poznala rozhodně hned. Známe se tedy především z dopisů, které jsme si psaly, když na hradě - nebo spíš z hradu - zmizelo Uniterum. V minulosti jsme se potkávaly jen na hradě a potom vlastně jen jednou, když mě vzala do Prasinek. V té Příčné to ale vypadalo, že je ráda, že mě vidí. Svěřila jsem se jí s tím, že pořád nemám pokoj a nevím, kdy ho budu mít. Její odpověď mě víc než překvapila. Nabídla mi totiž, že můžu být do konce prázdnin u ní. To jsem nečekala, ale byla bych na hlavu, kdybych to odmítla.
U ní doma je to... to se těžko popisuje. Je to nádhera. Celý dům. Některé jeho části jsem neviděla, ale stačí mi to, co jsem viděla. I "můj" pokoj je krásný. I když mi přijde, že tam sotva nacpu kufry, je asi tak 4x větší než dvojlůžák v Kotli. A je celý sladění do tmavě červené barvy, takže se cítím jako doma. Nebo lépe řečeno, jako na koleji v Bradavicích.



Mám tady klid. Katie je pořád pryč a já mám prakticky celý dům pro sebe. Ráno vstanu, jdu si uvařit čaj (mimochodem, v Příčné jsem si koupila tak 20 krabiček různých čajů, jsem z nich nadšená), dám si něco k jídlu a pak vyrazím na celý den pryč. Na celý den hlavně proto, abych neplýtvala letaxovým práškem, protože se ještě neumím přemisťovat. Večer si sednu k ohni a vařím další čaj. Potom v pokoji klidně i několik hodin trénuju kouzla, při kterých se snažím nevypíchnout si hůlkou oko - musím říct, že to je hodně velká výhoda, moct kouzlit jinde než na hradě.
Peněz mám sice hodně, ale i přesto chodím rybařit a ryby potom prodávám, protože čím více, tím lépe. Objednala jsem si ve zvěřinci havrana. Ano, havrana. Ani nevím, jak mě to napadlo. No dobře, vím to naprosto přesně. Viděla jsem totiž znak havrana (či co to bylo) na mamky plášti v pracovně. Dost by mě zajímalo, jak se na to zatváří.
Včera jsem zase rybařila. Přišel tam nějaký kluk. První věc, co mě napadla, když jsem ho uviděla, byla, že bude mít asi dost nos nahoru. Kupodivu se pak se mnou začal bavit. Trochu namyšlený je, to je pravda. Trochu mě zaráželo, proč se mě vyptává na víceméně banální věci. Alespoň mi to tak přišlo. Viděla jsem ho v minulosti několikrát na hradě a vím, že je ze Zmijozelu. To byste ale uhodli i bez barvy pláště. Jinak nevím, co je zač a myslím, že to ani vědět nepotřebuju. Představil se mi jako Eam, mimochodem.
Byla jsem poprvé v Obrtlé ulici. Nevím, jestli se mi chce popisovat, jak to tam vypadá. Je to hnus. Do slova a do písmene. Na každém rohu nějaký člověk, který se netváří zrovna tak, že by vám chtěl nabídnout bertíkovy fazolky. Možná jo, ale leda tak otrávené. Snažila jsem se našlapovat co nejtišeji a kapuci jsem měla tak staženou do čela, že jsem málem ani neviděla, kam jdu. Hůlku jsem měla pro jistotu v ruce, ale nejsem si jistá, jestli by mi to k něčemu bylo v případě, že by mě tam někdo napadl. Nejvíc mě na Obrtlé zaujala asi zvířata, která tam jsou k dostání. Ovšem ty ceny jsou dost vysoké, ale není se čemu divit.



...Ještě si procvičím jedno kouzlo a jdu zalehnout. Dneska jsem toho udělala víc než dost.