Březen 2015

Temno

29. března 2015 v 16:36 4. ročník
Vždycky jsem mamku měla ráda a stála bych při ní za jakýchkoliv okolností. Slíbila jsem si to už dávno. A také jsem to dodržela.
Jedna věc se už několik let nezměnila. Mamka se najednou na celé hodiny zavírala ve své pracovně. Nikdy nám neřekla proč. Dřív to bylo pravděpodobně kvůli cestám, které pro nás plánovala, ale potom se začala zamykat a vyšilovala jakmile jsme se k její pracovně jen přiblížily. Jednou jsem tam viděla krátce přes škvíru mezi dveřmi, ale to bylo všechno. Neměla jsem pocit, že by to na nás mělo nějaký dopad. Měly jsme o to víc volnosti a svobody, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Už se ani neptala na to, jak mi to jde ve škole. To bylo jen jednou. Když jsem jí řekla, že jsem propadla, jen se usmála, pohladila mě po rameni a šla se zavřít do pracovny. Na jednu stranu mi to hrozně ubližovalo, ale věděla jsem, že s tím nic neudělám. Měla jsem aspoň Vittorii. Ale i s tou už se nebavím tolik jako předtím. Bývaly jsme si tak blízké.
Ale tyhle prázdniny se věci změnily. Když jsem jednou šla okolo mamky pracovny, slyšela jsem rozčílené hlasy. Ano, hlasy, bylo jich víc. Dveře byly pootevřené. Byli tam nějací muži s tmavě zelenými plášti. Celkově působili trochu zvláštně. Neměla jsem z nich dobrý pocit. Nezaslechla jsem nic z toho, co říkali, protože jakmile jsem se objevila ve dveřích, muži se přemístili. Chvíli jsme na sebe s mamkou jen koukaly. Je to zvláštní, ale i když se celé dny zavírala v té kobce, nikdy na mě nebyla nepříjemná. Spíš působila chladněji, ale byla jsem pořád její Hay. Řekla mi, ať zavřu dveře. Chystala jsem se odejít, ale zastavila mě. Prý je mám zavřít z druhé strany.
Poprvé jsem viděla její pracovnu. Nechápala jsem, na čem tam pořád pracuje. Byla tam jen spousta knih a papírů. Neřekla mi přesně, co dělá. Řekla jen to, že je součástí něčeho velkého. Nějakého spolku. Že jsme díky tomu v bezpečí. Že díky tomu máme pořád spoustu peněz. Pamatuju si přesně její slova.
"Nečekám, že v této věci budu mít tvojí podporu. Možná z toho nemáš dobrý pocit, ale dělám to pro naší rodinu. Nikdy nenechám nikoho, aby vám ublížil."
Řekla to přesně takhle. A já v tu chvíli věděla, že jí neopustím, ať už bude dělat cokoliv. Nedělá dobré věci. Ale pro nás dělá jen to nejlepší. A to je nedocenitelné. Udělám všechno pro to, abych jí podpořila a mohla znova obnovit náš vztah. Být s ní tak často, jako kdysi. A nezáleží mi na tom, co kvůli tomu budu muset obětovat.