Krádež unitera

13. října 2014 v 1:05 |  3. ročník
Poslední dny na hradě byly super. Nebo bych asi spíš měla říct první dny na hradě. Potkala jsem tady Cari a taky Simona, se kterým jsem se začala víc bavit, asi proto, že se bavil s Cari. Už samozřejmě zvládli udělat několik průserů a strhnout Nebelvír do mínusu. Vzala jsem si radu, kterou mi Katie půlku prázdnin vtkloukala do hlavy a začala jsem se učit na zkoušky. No, ta Katie Nolin. Vlastně to začalo tehdy v červenci, kdy mě vzala do Prasinek a šly jsme na ležák. Dřív jsem jí moc nemusela. Ne, že bych jí znala, nebo o ní slyšela něco špatného, spíš mi přišla taková namyšlená a o to víc jsem se divila, když se se mnou, nebelvíračkou, začala bavit. No, upřímně, ani moje mamka z ní nebyla nadšená, ale mamka neni nadšená z kohokoliv, kdo je trochu ráznější. No nic, prostě jsme si řekly, že si budeme pravidelně psát, tak si taky píšeme. Ale to nějak moc nesouvisí s tím, co se teď děje. Nasoukala jsem si do hlavy bylinky z druháku a když jsem viděla profesorku Senter, zeptala jsem se jí, jestli bych si mohla dodělat zkoušku. Prý kdykoliv od 3 hodin. Takže jsem odpoledne stála před jejím kabinetem. Vybrala jsem si jeden z testů a psala jsem.


Když jsem se poprvé podívala na ty otázky, polilo mě horko. Měla jsem pocit, že nevím snad nic. Třeba metamorfózy stonku, nebo co. Napsala jsem tam nějaké kraviny. V klidu jsem psala...
A pak se ozvala rána. Byla to taková rána, že se nesla nejspíš celým hradem. V tom kabinetu to zadunělo teda pěkně. Znělo to, jako by spadlo něco velkého. Po chvíli do toho kabinetu někdo přiběhl a profesorka běžela pryč. Zůstala jsem zamčená v kabinetě, tak jsem v klidu dopsala (dokonce jsem využila ten tahát, co jsem si napsala, i když mi pomohl jen u jedné otázky) a čekala, až se profesorka vrátí. Vrátila se... a zdála se hodně vyděšená. Řekla, že někdo ukradl Uniterum. Ten kámen. I přesto, že jsem si říkala, že je divné, že je tam tak vystavený, mě to vyděsilo víc než dost. Možná ani tak ne ta samotná krádež, jako spíš to, že ten člověk někde běhá po hradě s rukama od krve a je zřejmě schopný hodně věcí. Běžela jsem přímo na kolej a neodvážila jsem se vyjít ven. Proč také, když byl zákaz vycházení. Za večer nás tam kontrolovali dva profesoři - Thorinson a Alert.

Hned dneska ráno mě probudila nemilá zpráva - přísný zákaz vycházení. Nato jsme se měli sejít ve Velké síni. Jakmile jsem vyšla z pokoje do společenské místosti, vybafnul na mě Thorinson spolu s nějakým chlapem, který vypadal, jako by zdrhnul z pralesa. Netuším, kdo to byl. Hned mě hnali, že prý ať jdu dolů. Tam stála profesorka Orwell a řekla nám, že ven smíme chodit jen ve skupinkách a jinak je vycházení (kromě oběda a večeře) zakázáno. Že se tu prý večer nebo další den objeví bystrozorové, aby toho člověka našli.


Abych to shrnula, celý den jsme seděli ve společenské. V průběhu dne tam přišel náš kolejní a pověřil mě, ať dohlédnu na to, aby nikdo nevyšel z koleje. Tak jsem tam tedy seděla celý den a sledovala každý pohyb. Také jsem přinesla hudební nástroje, aby byla aspoň nějaká zábava. Já nevím, docela jsem se bavila, nevadí mi být na koleji. Jenifer tam pořád remcala. Mám pocit, že si neuvědomuje, v jaké jsme situaci. Před večeří (nebo to bylo po ní?) zrušili zákaz vycházení. Může se chodit po skupinkách. Bylo to proto, že přijeli bystrozorové. Když jsme se vrátili z večeře, před kolejí stál takový chlap. Trochu jsem se ho lekla, ale potom jsem si všimla, že má odznak. Do společenské jsem přinesla lotroskop; ani trochu se nerozsvítil, takže nám nebezpečí snad nehrozí. Ten bystrozor říkal, že za ním klidně můžeme přijít si popovídat. Tak jsem tedy později šla. Chtěla jsem z něj vytáhnout co nejvíc informací. Myslím, že mi toho řekl docela dost a já jsem zase o něco klidnější. Uniterum tedy není to, co tenkrát hledali Rudí. To mě asi uklidnilo nejvíc. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdá, a že je ten bystrozor prostě jenom přirozeně okouzlující, ale on mi normálně lichotil! No fakt, nevím proč, vždyť je starej, teda ne jako starej, ale tak kolem pětadvaceti až třiceti mu určitě bude. Že prý jestli na škole je víc tak krásných holek jako jsem já, no já nevím, byla jsem z toho fakt mimo, měla jsem pocit, že jsem tak červená, že musím snad svítit, v té tmě. A on je hezký, ale prostě je to chlap, tak jsem se cítila trochu divně. A když jsem odcházela, vzal mi ruku a políbil mi jí! No fakt! Ježiš, vůbec to nechápu. A jmenuje se Nathan.


Potom jsem odešla spát (musela jsem dvakrát po sobě probudit Buclatou dámu) a ještě chvíli trénovala štítové kouzlo a stěnu. Potkala jsem Cari, která vypadala nějak mimo.
Začíná to být zajímavé. Já se jen snažím doufat, že tenhle rok bude na hradě bezpečno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama