Říjen 2014


Nebelvírský večírek a Halloween

21. října 2014 v 15:17 3. ročník
Tak mám zase o čem psát. Trochu mě zklamalo, když jsem v den plánovaného nebel večírku zjistila, že od půl osmé bude výroba masek na Halloween, protože čas večírku byl stanovat na osmou hodinu. A já jsem si chtěla vyrobit kostým a zúčastnit se soutěže o nejlepší masku. No - kdybych prošvihla nějaké dění a do všeho nestrkala nos, asi bych to nebyla já. V půl osmé jsem přišla do takové místnosti kousek od zkouškové. Byla tam profesorka Senter a řekla nám, co a jak. V truhlách a bednách jsme si mohli vzít papíry, kusy látky, krepák a všechno ostatní, co jsme potřebovali k výrobě, jako šitíčko, barvy a štětce, lepidlo, apod. Šla jsem tam s tím, že vůbec nevím, za co bych vůbec mohla jít a jaký kostým by měl aspoň trochu šanci na výhru. Nejdřív mě napadaly samé temné kostýmy, jako upír, ďábel... ale když jsem se nad tím trochu zamyslela, napadlo mě udělat kostým, který se naprosto bude lišit od mého denního stylu, kdy většinou nosím černou. Něco, kde bych mohla použít jen bílou. Zima. Sníh. Led. Ledová královna. Možná to bylo trochu ohrané, ale byla to první věc, která mě narychlo napadla. Přinesla jsem si vestu, dlouhou sukni, zdobený plášť a minitričko. Nabarvila jsem to všechno kromě pláště na bílo. Na spodek vesty jsem přišila papírové rampouchy, na minitričko jsem připevnila papírové bodce, lem sukně jsem obšila modrou nití a přišila k ní lehkou vlečku a na plášť jsem nalepila zbytky ústřižků papíru, opět ve tvaru rampouchů. K tomu jsem si vyrobila papírovou korunku a obyčejný bílý náramek. Aby to bylo kompletní, kůži jsem si nabarvila na šedobílou, stejně jako vlasy. Potom jsem ještě vyhrabala boty na podpatku a bylo to. Ten náramek a plášť jsem vlastně dělala až v den Halloweenu.



Večírek jsme posunuli až na devátou hodinu. Nanosila jsem z kuchyně nějaké jídlo, došla pro balíček s cenami a mohli jsme začít. Nebylo nás nijak moc; dohromady 7. Alespoň to vyšlo dobře do dvojic kvůli kvízu, který proběhl hned po nakoupení lístků do tomboly. Myslela jsem, že otázek pro ostatní budu mít až dost, ale vyšly mi jen tak tak. Všichni se snažili, jak jen mohli, ale Jeff byl z nich nejrychlejší; vždycky vykřikl odpověď dřív, než se ostatní stihli rozkoukat. První cenou bylo album na kartičky z žabek - ale ne obyčejné, bylo celé červené se znakem lva. Tyhle věci nám sehnal náš kolejní, zajímalo by mě, jak to sehnal, hned bych si to šla koupit. Stejně jako plášť se znakem lva, ten ale nikdo nevyhrál. Mělo totiž být ještě jedno kolo kvízu, ale když skončilo první, bylo už dost pozdě. Stejně tak byla na programu hra pantomima, ale všichni už byli unavení, tak jsme přešli k předposlednímu bodu, což bylo rozdání cen z tomboly, kterých bylo požehnaně. Nakonec byla taková menší porada o tom, co nakoupíme z peněz kolejního fondu. Shodli jsme se na několika věcech, někdo navrhoval i kolejní zvíře, ale nevím, jestli to bude možné.


Výzdoba v den Halloweenu byla úžasná. Fakt. Jako vždycky trochu víc děsivá, ale tak to má přece být. Kamenné dlaždice ve Vstupní síni byly prorostlé trávou, kořeny stromů jako by se zapouštěly přímo do těch dlaždic. Jako by tam rostly odjakživa. Na jednom místě byla ve zdi mezera a tou vytekála jakási tekutina (spíš taková dost zelená voda), která se vlévala do menšího rybníčku. Na stromech byla spousta pavučin, u jednoho stromu dokonce visela kostra a všude poskakovaly obří ropuchy a běhali pavouci. Asi to byly iluze, těžko říct, ale i tak to vypadalo víc než věrohodně.


Velká síň také vypadala úplně jinak. Dřevěné stoly byly nahrazeny kamennými, všechno bylo takové temné a studené, i přesto, že se skrz síň táhnul červený koberec, který tomu spíš dodával na atmosféře.


Po snídani jsem si dovyrobila pár věcí, udělala poslední úpravy kostýmu a šla se připravit. Na přípravu bylo času až až. Oblékla jsem se a několikrát použila kouzlo na obarvení vlasů a kůže na šedo-bílou, abych měla jistotu, že to bude vypadat co nejlépe. Když jsem se v koupelně koukla do zrcadla, byla jsem docela spokojená. Potom jsem jenom čekala, až bude 20:15, abych mohla sejít do Vstupní síně a nečekala tam půl hodiny, jako tam zřejmě čekala polovina školy. Stejně by mi do té doby zmizelo obarvení.


Přesně jak jsem čekala, ve Vstupce bylo úplně narváno. Maska na masce. Je fakt, že většinu lidí jsem vůbec nepoznala, ale viděla jsem spoustu skvělých kostýmů. Působilo to až trochu strašidelně. Už samotná Vstupka byla děsivá, ale s těmi kostýmy to bylo o to lepší.


Pár minut jsme tam stáli, mezitím jsem si tak dvakrát obnovila barvu na těle i vlasech, aby mi to vydrželo co nejdéle. Když se Velká síň otevřela, všichni se samozřejmě rvali dopředu, zakopávali, no, měla jsem pocit, že tam snad je nějaký poklad, alespoň to tak vypadalo, podle toho, jak se cpali jeden přes druhého. Ale ani se nedivím. Výzdoba nezklamala ani tenhle rok. Byla bych tu asi dost dlouho, kdybych to všechno popisovala. Připadala jsem si jako v nějakém... doupěti, nebo jak to říct. A pak se tancovalo... Dokonce jsem tancovala s profesorkou Mang, i když nejdřív nechtěla, a taky s nějakým profesorem.





Snažila jsem se být pořád vepředu a tancovat, když už jsem se přihlásila do té soutěže o nejlepší kostým. Aby si mě vůbec všimli. Během toho profesoři procházeli a prohlíželi masky. Teda, prý. Já jich moc nezahlédla. Měli vybrat šest masek a když je jeden z profesorů šel vyhlásit a řekl jako první moje jméno, ani jsem si to nejdřív neuvědomila. Šla jsem na pódium a měla jsem pocit, že můj červený obličej musí být vidět i pod několikrát provedeným kouzlem na šedou kůži. Stála jsem tam jak pecka a přišlo mi, že na mě všichni koukají. Naštěstí nás pořád přibývalo, až nás bylo 6. Každého z nás potom DJ vyslýchal a ptal se, za co jdeme. Potom měli hlasovat ostatní o tom, která maska vyhraje. Když se postavilo nejvíc lidí přede mě, fakt už jsem měla dojem, že ta červená přemohla bílou. Byli to teda hlavně prváci, kteří vykřikovali ledovou královnu a Hayley, ale stejně. Mohla jsem si jako první vybrat cenu z takové velké truhly, kde byly různé balíčky. Vybrala jsem si po delším rozhodování balíček s věcmi proti černé magii. To se vždycky může hodit. Potom si vybrali i ostatní a pomalu se odcházelo spát.




Já vím, deníčku (proboha, nechápu, proč pořád používám takové stupidní oslovení). Píšu tak trochu stroze. Suše. Jde o to, že mi v hlavě pořád leží to uniterum. Nevím, jestli jsem sem už psala, že mi pan Thorinson půjčil tu knížku o drahých kamenech a píše se tam i o uniteru. Trochu jsem nad tím přemýšlela, psala jsem i Katie, která vyvodila docela zajímavý závěr. Když se totiž rozeberou jednotlivé kameny, které jsou obsaženy v uniteru, vzejde z toho pár informací, které by se neměly přehlédnout. Je možné, že už prostě vidím věci tam, kde nejsou. Zítra za ním jdu, za kolejním, chtěl slyšet tu mou teorii, ale stejně si myslím, že to bude k ničemu. Nevím ani zdaleka to, co vědí bystrozoři, tak jak bych jim vůbec mohla pomoct?




Jedna dvě, hrozba jde

15. října 2014 v 16:01 3. ročník
Včerejšek byl celkem obyčejný... jako každý jiný vyučovací den. Měli jsme lektvary, myslím, že tenhle rok poprvé. Doufala jsem, že nebudeme mít toho Alerta, protože jsem o něm nikdy neslyšela nic hezkého, ale bohužel, když se z rozhlasu ozvalo, že se sejdeme ve Vstupní síni, bylo mi hned jasné, že máme právě jeho. Nešli jsme do té velké učebny na lektvary. Vyšli jsme po schodech, myslím, že to mohlo být druhé nebo třetí patro a zamířili jsme doleva. Vešli jsme do učebny, kterou jsem nikdy předtím neviděla; celá byla sladěna do světle hnědé barvy a působila dost útulně. Alert povídal, že jí navrhoval on sám a vypadal, že je na to dost pyšnej. No, musela jsem uznat, že ta učebna je fakt pěkná. Bez delších řečí jsme začali vařit Kostirostík. Trochu jsem tam popletla pořadí ingrediencí, ale kupodivu jsem stejně dostala V, i když takové horší, a k tomu ještě 3 body. Druhý lektvar se mi ale vůbec nepovedl. Vypadalo to slibně, ale v jednu chvíli mi najednou spadla teplota o desítky stupňů. Tak třeba příště. A dostali jsme úkol. Zjistila jsem si ho až dneska a chvíli jsem tomu nevěřila. Esej na 15 stránek na úplně nesmyslné téma! Možná by nebylo tak nesmyslné, kdyby to bylo na pár stránek, ale 15?

Další hodinu jsme měli Drakologii. Na tu jsem se dost těšila, protože draci mě zajímají, no ale jak už to tak bývá, byla jsem vždycky líná si o nich něco pořádného přečíst, takže jsem si pamatovala maximálně pár druhů a také kolik jich je. Byl tam jeden kluk, který ty druhy vyjmenoval všechny, buďto to musí být hrozný šprt, nebo magor do draků, jinak si to vysvětlit neumím. Pořád jsem se musela koukat na přední lavici - byly tam totiž vystavené různé lebky draků, něco, co vypadalo jako vejce a nakonec jsme se mohli podívat i na kostru draka.
No a potom byla ještě hodina formulí s profesorkou, kterou jsem viděla jen párkrát, doteď nevím, jak se jmenuje, ale je už trochu starší. Ani nevím proč, ale nahání mi trochu strach. A konečně jsem si dodělala zkoušku z minulého roku. Ale ještě pořád mi zbývají asi 4 předměty.
Večer se nás sešlo docela dost ve společenské. No, dost, možná tak pět. Byl tam i Ben Dormio. Ani nevím, proč tam je, vypadá věkem spíš tak na učitele. Ale třeba to má podobně jako já, já taky dostuduju tak ve dvaceti. Zajímalo by mě, jak to bude tenhle rok s famfrpálovým týmem. Pořád nevím, co je s tou Jenifer, ať jí řekneme cokoliv, pořád to všechno bere na lehkou váhu a dělá, jako bychom jí křivdili, když jí říkáme, ať nechodí ven a už vůbec ne sama.

Dnes jsem si hned ráno na snídani měla možnost přečíst expresního Denního Věštce. Nepsali tam nic moc nového než to, co už víme.


Předevčírem jsme chtěly jít s Cari ven, ale nedošlo nám, že hrad je celý uzavřený. Každopádně střecha byla otevřená, což mi přišlo trochu divné. Proč zavírají hrad, když ze střechy se může dostat kdokoliv pryč (třeba na koštěti, nebo já nevím).

Také jsme dneska měli poprvé Jasnovidectví. Na to jsem se opravdu těšila a myslím, že mě bude i bavit. V jednu chvíli se profesorka Strawberry ptala, co si mudlové myslí, že způsobuje deja-vu. Prostě co je jeho příčinou. Taťka si třeba myslel, že to je něco, co se mu zdálo. Sám říkal, že se mu už několikrát něco zdálo a pak se uplně přesně to samé stalo. Ale prý to tak není, prý si to mudlové vysvětlují tak, že mozek zpracuje nějakou informaci opožděně a pak máme pocit, jako bychom to už někdy zažili. A ten můj názor byl prý špatný, ale já si to nemyslím, vždyť každý mudla si myslí něco jiného, nebo ne? Ale stejně se těším na zítra, to bude další hodina Jasnovidectví. Jsem zvědavá, co budeme dělat, ale řekla bych, že zatím jen teorii, ale to nevadí.

Potom přišla ta horší část dne... Čekala jsem na schodech ve Vstupní síni na další hodinu. Měli jsme mít POKT a na to jsem se taky hodně těšila. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že napíšu Vittorii a že bych také měla odepsat Katie, když v tu chvíli se ozvalo ze sklepení takové divné řinčení, nebo jak to říct... Nejdřív mě napadlo, že to je Filch, který prostě vláčí něco těžkého, ale stejně jsem neměla co dělat, tak jsem se šla kouknout a nešla jsem sama. To, co jsem viděla, když jsem sešla dolů, mě ale překvapilo víc, než bych chtěla. Shluklo se tam několik lidí, takže na první pohled nebylo poznat, co se tam děje. Ale když jsem se protlačila blíž, zamrazilo mě. Byl tam Darius, ta holka ze Zmijozelu s fialovými vlasy a podpírali.. toho ztraceného profesora.


Vypadal hrozně. Oblečení měl úplně potrhané, po celém těle krvavé rány a něco si mumlal. Chvíli jsem nebyla schopná ničeho, než jen na něj zírat. Zdál se tak strašně slabý a zoufalý. Potom někdo zavolal, ať doběhneme pro nějakého učitele, tak jsem se vzpamatovala a vystřelila jsem ke kabinetu profesorky Senter. Ta tam ale nejspíš nebyla, tak jsem se vrátila do Velké síně, kde předtím na obědě seděla profesorka Alashama Mang. Naštěstí tam pořád byla a hned, jak jsem se vymáčkla, se zvedla a utíkala do sklepení. Běžela jsem za ní. Ten profesor snad ani nevěděl, kde je. Vážně to vypadalo, že je úplně mimo. Ostatní se zdáli docela v pořádku, ale mě to dost rozhodilo. Nikdy jsem neviděla člověka v tak špatném stavu. Všechno ostatní jsem vnímala spíš trochu zamlženě, uvědomovala jsem si, že někdo, asi Alashama, zavolal bystrozora a ten tam hned přiběhl. Po chvíli jsem zjistila, že už všichni odešli. Profesora odvedli na ošetřovnu. Matně jsem si vzpomněla, že máme dvě hodiny POKT. Doběhla jsem na ně asi o pět minut později. Profesorka Roche se nezlobila, ale já jí sotva vnímala. Dělalo se mi z toho špatně, když jsem si to znova přehrávala v hlavě. Asi to na mě bylo poznat, protože mi Roche řekla, že můžu odejít, pokud mi je špatně. Když jsem jí řekla o tom profesorovi, řekla, že to slyšela, ale nevypadala, že by jí to nějak vzrušilo, což mě docela udivilo - vždyť šlo o celkem závažnou věc. Za ty dvě hodiny jsem se stihla alespoň trochu uklidnit. Vymýšlela jsem si různé scénáře, co se mu mohlo stát, ale vždycky jsem viděla jen to nejhorší. Po hodině jsem si vzpomněla, že ještě furt nevím téma eseje, kterou nám zadal Alert. Tak jsem si odchytla toho... Richarda, toho šprta na draky. Vypadal nějak nervózně, říkal, že mu lektvary nejdou a že se Alerta bojí. Já se teda nedivím, občas mě z toho jeho pohledu taky zamrazí. Ale já nevím, on se spíš tváří, jako by nesnášel všechny okolo, nebo jako by nad něčím neustále přemýšlel a nemyslím si, že má třeba nějaké oblíbené studenty. Ještě nikdy jsem ho neviděla smát se. Vlastně viděla, ale to byl ironický smích.
Došla jsem ke koleji a stoupla si před ní. Ani nevím proč, byla jsem nějaká nervózní z toho, co se stalo. Lotroskop byl ale pořád v klidu, nerozsvítil se ani když našli toho profesora. Ale proč taky? V takovém stavu by jen těžko představoval nebezpečí, pravděpodobně se sám stal něčí obětí. Tak jsem tam tak stála, mezitím přišla jedna prvačka z Nebelvíru - Marry Spring. Alespoň bych řekla, že se tak jmenuje, jestli si to dobře pamatuju. A za dalších pár chvil se objevil náš kolejní, Thorinson. Vzpomněla jsem si na náš nápad, na který jsme přišly s Cari včera - uspořádat Nebelvírský večírek. Chtěly jsme tam ale také dát nějaké soutěže, kde by mohli ostatní něco vyhrát, tak jsem se potřebovala Thorinsona zeptat, jestli bychom to mohly nakoupit z peněz kolejního fondu.


Když se podíval do truhličky kolejního fondu, trochu se zarazil. Myslela jsem, že tam je těch peněz málo, ale opak byl pravdou - měli jsme tam snad přes sto galeonů! Tak jsem si říkala, že snad do těch deseti galeonů bychom ty ceny nakoupit mohly. Uvidí se, na kolik to vyjde, také jsem něco našla ve vlastních věcech, které se dají použít jako výhry. Řekla jsem mu plán večírku, tak se možná zastaví. Nedalo mi to a zeptala jsem se i na toho profesora; prý se ještě nic moc neví. A dost mě uvidilo, co mi nabídnul. Že mi pujčí knížku o uniteru! Že tam je nějak víc informací o něm. Nemůžu vůbec usnout, protože nad tím pořád přemýšlím! Jsem fakt zvědavá, třeba se dozvím víc, protože o něm vím dohromady velké prd. Jo, ale toho bystrozora, který stál u naší koleje, jsem už nepotkala. Asi už na hradě ani není. Cari ho nazvala "tím mým bystrozorem", fakt nechápu, jak to myslela. Zajímalo by mě, kdy se to už vyřeší a také doufám, že to uniterum najdou co nejdřív.


Hay - 15 let

14. října 2014 v 15:39 Fotky Hayley

Krádež unitera

13. října 2014 v 1:05 3. ročník
Poslední dny na hradě byly super. Nebo bych asi spíš měla říct první dny na hradě. Potkala jsem tady Cari a taky Simona, se kterým jsem se začala víc bavit, asi proto, že se bavil s Cari. Už samozřejmě zvládli udělat několik průserů a strhnout Nebelvír do mínusu. Vzala jsem si radu, kterou mi Katie půlku prázdnin vtkloukala do hlavy a začala jsem se učit na zkoušky. No, ta Katie Nolin. Vlastně to začalo tehdy v červenci, kdy mě vzala do Prasinek a šly jsme na ležák. Dřív jsem jí moc nemusela. Ne, že bych jí znala, nebo o ní slyšela něco špatného, spíš mi přišla taková namyšlená a o to víc jsem se divila, když se se mnou, nebelvíračkou, začala bavit. No, upřímně, ani moje mamka z ní nebyla nadšená, ale mamka neni nadšená z kohokoliv, kdo je trochu ráznější. No nic, prostě jsme si řekly, že si budeme pravidelně psát, tak si taky píšeme. Ale to nějak moc nesouvisí s tím, co se teď děje. Nasoukala jsem si do hlavy bylinky z druháku a když jsem viděla profesorku Senter, zeptala jsem se jí, jestli bych si mohla dodělat zkoušku. Prý kdykoliv od 3 hodin. Takže jsem odpoledne stála před jejím kabinetem. Vybrala jsem si jeden z testů a psala jsem.


Když jsem se poprvé podívala na ty otázky, polilo mě horko. Měla jsem pocit, že nevím snad nic. Třeba metamorfózy stonku, nebo co. Napsala jsem tam nějaké kraviny. V klidu jsem psala...
A pak se ozvala rána. Byla to taková rána, že se nesla nejspíš celým hradem. V tom kabinetu to zadunělo teda pěkně. Znělo to, jako by spadlo něco velkého. Po chvíli do toho kabinetu někdo přiběhl a profesorka běžela pryč. Zůstala jsem zamčená v kabinetě, tak jsem v klidu dopsala (dokonce jsem využila ten tahát, co jsem si napsala, i když mi pomohl jen u jedné otázky) a čekala, až se profesorka vrátí. Vrátila se... a zdála se hodně vyděšená. Řekla, že někdo ukradl Uniterum. Ten kámen. I přesto, že jsem si říkala, že je divné, že je tam tak vystavený, mě to vyděsilo víc než dost. Možná ani tak ne ta samotná krádež, jako spíš to, že ten člověk někde běhá po hradě s rukama od krve a je zřejmě schopný hodně věcí. Běžela jsem přímo na kolej a neodvážila jsem se vyjít ven. Proč také, když byl zákaz vycházení. Za večer nás tam kontrolovali dva profesoři - Thorinson a Alert.

Hned dneska ráno mě probudila nemilá zpráva - přísný zákaz vycházení. Nato jsme se měli sejít ve Velké síni. Jakmile jsem vyšla z pokoje do společenské místosti, vybafnul na mě Thorinson spolu s nějakým chlapem, který vypadal, jako by zdrhnul z pralesa. Netuším, kdo to byl. Hned mě hnali, že prý ať jdu dolů. Tam stála profesorka Orwell a řekla nám, že ven smíme chodit jen ve skupinkách a jinak je vycházení (kromě oběda a večeře) zakázáno. Že se tu prý večer nebo další den objeví bystrozorové, aby toho člověka našli.


Abych to shrnula, celý den jsme seděli ve společenské. V průběhu dne tam přišel náš kolejní a pověřil mě, ať dohlédnu na to, aby nikdo nevyšel z koleje. Tak jsem tam tedy seděla celý den a sledovala každý pohyb. Také jsem přinesla hudební nástroje, aby byla aspoň nějaká zábava. Já nevím, docela jsem se bavila, nevadí mi být na koleji. Jenifer tam pořád remcala. Mám pocit, že si neuvědomuje, v jaké jsme situaci. Před večeří (nebo to bylo po ní?) zrušili zákaz vycházení. Může se chodit po skupinkách. Bylo to proto, že přijeli bystrozorové. Když jsme se vrátili z večeře, před kolejí stál takový chlap. Trochu jsem se ho lekla, ale potom jsem si všimla, že má odznak. Do společenské jsem přinesla lotroskop; ani trochu se nerozsvítil, takže nám nebezpečí snad nehrozí. Ten bystrozor říkal, že za ním klidně můžeme přijít si popovídat. Tak jsem tedy později šla. Chtěla jsem z něj vytáhnout co nejvíc informací. Myslím, že mi toho řekl docela dost a já jsem zase o něco klidnější. Uniterum tedy není to, co tenkrát hledali Rudí. To mě asi uklidnilo nejvíc. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdá, a že je ten bystrozor prostě jenom přirozeně okouzlující, ale on mi normálně lichotil! No fakt, nevím proč, vždyť je starej, teda ne jako starej, ale tak kolem pětadvaceti až třiceti mu určitě bude. Že prý jestli na škole je víc tak krásných holek jako jsem já, no já nevím, byla jsem z toho fakt mimo, měla jsem pocit, že jsem tak červená, že musím snad svítit, v té tmě. A on je hezký, ale prostě je to chlap, tak jsem se cítila trochu divně. A když jsem odcházela, vzal mi ruku a políbil mi jí! No fakt! Ježiš, vůbec to nechápu. A jmenuje se Nathan.


Potom jsem odešla spát (musela jsem dvakrát po sobě probudit Buclatou dámu) a ještě chvíli trénovala štítové kouzlo a stěnu. Potkala jsem Cari, která vypadala nějak mimo.
Začíná to být zajímavé. Já se jen snažím doufat, že tenhle rok bude na hradě bezpečno.

Znova na hradě

8. října 2014 v 23:43 3. ročník
Jsem tu, na hradě. Nevím, jak jsem si mohla nevšimnout, že už končí prázdniny. Ale ano, je to přesně tak, jak píšu. Prostě jsem si nevšimla, že je konec prázdnin. Mamka si toho nevšimla, Vitty také ne. Jediná babička, která bydlí nedaleko nás, mě na to upozornila. Jinak bych si asi prázdniny prodloužila o další měsíc. Teď mám ovšem takový problém. Musím si udělat zkoušky ze druháku a nevím, jestli to stihnu. Další věc je, že jsem nikdy nechodila na bylinky, i když už jsem si něco vypěstovala. Ale to nemůže být nic těžkého, ne? Ale zkrátka nemám nic z teorie, stejně jako ze spousty dalších předmětů. Jediné, co opravdu umím, jsou kouzla. Samozřejmě bych radši do třeťáku, už kvůli těm všem skvělým předmětům, a také je tam Cari a další lidi, co znám, ale nevím, jestli nebude lepší udělat si kompletní druhák - prostě proto, abych měla úplně všechno. Co by na to řekla mamka? Nic. Je jí to jedno. Vlastně je jí všechno jedno. O nic se v podstatě nestará - tedy, stará se o nás. Ale je jí jedno, co budeme dělat. Nechává nás. A to je hodně divné u naší mamky. Ale už jsem si trochu zvykla, už je to nějaká doba. Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už mi je 15. Přijde mi, jako bych žila jen do jedenácti let a zbytek měla takový zamlžený, temný. Koncem mých dvanácti let šlo všechno dolů. Všechno se změnilo. Teď už můžu naštěstí říct, že je to zase lepší. Ale nevím, kolik mi bude, až vystuduju Bradavice. Trochu se stydím, ale zase vím, že jsem toho moc nemohla udělat. Ale jít v patnácti do druháku? Není to ani tak o tom, že bych musela, jako spíš že chci. Vím, že mám hodně mezer v teorii. A ve třeťáku je tak hrozně moc předmětů. Jasně, že bych je stíhala, ale teď jsem se konečně vrátila a... Myslím, že do toho potřebuju zas pomalu vplout. Někdo má to štěstí, že každý rok postoupí do dalšího ročníku. No, já ho nemám. Ale záleží na tom? Stejně tady chci být co nejdéle to půjde. A to se mi také zřejmě splní. Druhák, nebo třeťák, druhák, nebo třeťák? To je jak má mě rád - nemá mě rád. Ve druháku se budu nudit. Ve třeťáku nebudu zvládat. Ale co když budu? A co když se teorii naučím tak rychle, jak jen to půjde? Ale jo. Já to zkusím. Alespoň budu vědět, jestli na to mám, nebo ne. Ale je fajn být doma.