Květen 2014

Zpátky z cest (skoro)

24. května 2014 v 13:02 2. ročník
Nedalo by se úplně říct, že jsme zpátky. Zpátky asi nebudeme nikdy.
Když jsem přijela domů, byla tam jenom Vittorie. Jako vždycky byla ráda, že mě vidí, už to ale nebylo to typické nadšené přivítání, které jsem od ní vždycky mohla čekat - a ona nikdy nezklamala. Tentokrát mě jen s úsměvem objala, a ani v tom úsměvu nebyl náznak radosti. Bála se o mamku, chvílemi se prý zdála, jako by zešílela, nebo co. Často byla myšlenkama někde úplně jinde, na otázky odpovídala vyhýbavě, dokonce už ani nevypadala nějak špatně, spíš dělala, jako by se nikdy nic nestalo. To jsem sama dobře viděla, když mamka někdy k večeru přišla domů. Nadšeně mě běžela obejmout a nejméně pětkrát mi zopakovala, jak je ráda, že mě má doma. Jediné, co jsem mohla, bylo usmívat se a stranou si s Vitt vyměňovat nechápavé pohledy. Dalším překvapením byl můj pokoj. Když jsem do něj přišla, vypadal, jako by v něm nikdo nebydlel. Všechny poličky byly vyklizené, nikde ani knížka. Dokonce i z postele byly sundané peřiny a ve skříni jsem našla jen pár kusů mého oblečení, do kterého se nejspíš předpokládalo, že se převleču. Radši jsem nic neříkala. Vůbec nic. Věděla jsem, že by to nemělo smysl. Podobně vypadal zbytek bytu, alespoň tedy ten, který mamka uklidit mohla. Přeci jen to byl dům i našeho táty, kterého jsem, mimochodem, už pěknou chvíli neviděla. Trochu mi chyběl, ale celkově to zmírňovala ta myšlenka, že nás všechny zavrhnul jen proto, že jsme jiné krve. Zavrhnul nás i přesto, že to věděl, když si mamku bral. Ale na tom teď už nic nezměníme, ani to nevyřešíme.
Momentálně jsme v Kirkwallu. Jo, přesně tam, kde bydlí babička s dědou. Nejdřív jsme chvíli byli u nich, ale potom jsme usoudili, že bude lepší, když si najdeme něco vlastního. Krajina je tu nádherná. Co se týče prostředí, líbí se mi tu víc, než v Londýně. Mám radši klid, přírodu, místo, kde se na ulici nesrážím se stovkami lidí.
Bydlíme na kraji města. Ze začátku mi přišlo zvláštní, že tu nikde není moc stromů a téměř žádné lesy. Za to se tady můžu koupat kdykoliv chci. Nevím, kde mamka vzala peníze na dům, který teď máme. Je samozřejmě menší, než ten náš v Londýně. Má sice dvě patra, ale velikostí je tak poloviční. Nejkrásnější v něm je asi obývák spojený s kuchyní.

Naše pokoje se mi nelíbí tolik jako ty, které jsme mívaly. Navíc, máme teď s Vitt společný pokoj, takže nemáme tolik soukromí. Ale nějak moc mi to nevadí. Mám pocit, že si mamka ani nevšimne, když jsem celý den pryč. Je tu spousta míst, kam můžu jít, když chci být sama.
Hodně jsme cestovali. Teď už se to trochu uklidnilo. Navštívily jsme několik měst, jako například Nottingham, Sheffield, Liverpool.. Nevím, kde mamka brala peníze na drahé hotely, výlety, vstupné a zábavu, a také nevím, co tím vším sledovala. Neřekla nám to. Jediné, co jsme z ní vymáčkly bylo leda to, že s námi chce strávit nějaký čas. Ať říká cokoliv, pořád se usmívá, s odpuštěním, jako blbeček. Nebo jako kdyby jí osvítilo. Ani slovem se nezmíní o tátovi, nebo o Londýně. Občas řekne něco o Bradavicích a o tom, že se tam zase brzy vrátím. Na to se těším asi nejvíc. Zase budu mezi "normálními" lidmi. Mamka mi dovolila Bradavice navštívit na Halloween. Hrozně moc jsem se tam chtěla podívat. Musela jsem nejdřív poslat do Bradavic sovu, abych věděla, jestli je to vůbec možné. Byla mi povolena návštěva na jeden večer. Když jsem přijela, byl to zvláštní pohled. Vstupní síň byla, jako každý Halloween, nádherně vyzdobená, stejně jako Velká síň. Jelikož mě nenapadlo vzít si s sebou nějakou masku, šla jsem si něco pujčit, když už byla ta možnost. Půjčila jsem si jen taková obrovská černá křídla. Ani nevím, za co jsem si myslela, že jdu. Snad kombinace nějaké upírky s temným andělem, ďáblem, a, já nevím, všechno možné dohromady.
Naplácala jsem na sebe řasenku a sytě červenou rtěnku a vyrazila jsem do Velké síně, kde už byla spousta lidí. Moc jsem nevěděla, co dělat. Bylo to stejné jako tehdy, když jsem po dlouhé době přišla do Kotle - sotva se na mě někdo podíval. Ale nevadilo mi to. Seděla jsem u stolu s Cari a sledovala okolí. Užívala jsem si tu atmosféru, ty Bradavice, které mi chyběly každý den, kdy jsem byla pryč. Potom jsem se šla podívat na parket, kouknout se na tančící páry. Nikoho jsem nepoznávala, snad kromě Matta, který tam tancoval s nějakou holkou, která vypadala o pár let starší než on. Myslím, že je ze Zmijozelu. Potom jsem zahlédla Spencer a vedle ní holku, kterou jsem znala od vidění. Byla jsem ráda, že Spenc po dlouhé době vidím. Hned se mi zvedla nálada. Po chvíli jsme se pustili do toho napůl nechutného jídla, které leželo na stolech. Krvavá polévka byla mnohem lepší, než vypadala, a půlmetrového pavouka z cukru jsme snědly jen ve třech. Zase jsem se upřímně smála - to se mi za posledních pár měsíců moc nedařilo.
Další den jsem se musela vrátit domů.
A teď, teď mám zase něco, na co se můžu těšit - na zkoušky v Bradavicích. Konečně si je dodělám a budu moct pokračovat! Zase budu v Bradavicích, uvidím ty staré známé pozemky, místnosti, tváře, znova pocítím Bradavickou atmosféru.
Doufám, že se konečně všechno uklidní. I když mám pocit, že tohle nemůže být dobré už nikdy.
Ale co já vím.