Březen 2014

(Poslední) zápis

11. března 2014 v 22:43 1.ročník
Je to tady.
Mamka se ozvala.

Znáte takový ten pocit, kdy vzpomínáte na to, co se stalo před ne až tak dlouhou dobou a přijde vám, jako byste to ani nebyli vy? Jako by vás v minulosti nahradil někdo jiný? Nebo jste snad vy nahradili někoho jiného? K čertu s tím.
Zbývá mi posledních pár dní na hradě. Poslední dny, kdy se budu procházet po chodbách tohoto obrovského hradu a bloudit po jeho pozemcích. Kdybych řekla, že jsem celý hrad za poslední týden oběhla desetkrát, asi bych se hodně podceňovala. Snažím se zapamatovat si všechna místa, která tu jsou. Vždycky se na ten výjev několik sekund koukám, potom zavřu oči a představím si, jak se mi zarývá do paměti. Není to až tak těžké, když víte, že nic jiného vám stejně nezbývá.
Vlastně ano. Mohla bych celé dny prosedět v pokoji, číst si knížky z knihovny, které jsem celý rok nebyla schopná vrátit a říkat si, jak hrozně smutné to je. Ale o tom to není.
Už jsem poznala, že člověka nemůže zbořit to, že něco nejde podle jeho představ. Protože to tak vždycky bude. Musí si uvědomit, že takových věcí přijde ještě spousta, možná mnohem horších, a on nebude mít čas na to, aby se zastavil a uvažoval, jestli to vůbec zvládne.
Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že to nebude trvat dlouho, a mamka už nebude chtít být v tom domě plném vzpomínek. Sice jsme to předtím neřekly, ale ani jedna jsme v něm nechtěly být. Jenomže tu bylo tolik věcí, které se musely řešit, že na nějaké stěhování ani nepřišla řeč. Ráda bych viděla mamky tvář, abych věděla, jak v tuhle chvíli vypadá. Jestli se jí už vytratily ty kruhy pod očima, které byly tak dobře znatelné, nebo jestli ještě potemněly. Hádám, že to první, jinak by mi o stěhování nepsala. Na něco takového by sotva měla sílu. V dopise psala něco o Lincolnu. Pochybuju, že teď budu mít tu možnost, abych si kdykoliv jen tak poodešla do Kotle. Nevím, proč nemohla sehnat něco v Londýně. Tedy, vím, ale nelíbí se mi to. Každopádně doufám, že nám doma alespoň zprovozní letaxovou síť.
Nezní to tak hrozně. Prostě jen stěhování. Je to přece normální, ne? Lidé se pořád stěhují. Za prací, láskou, přírodou, klidem, nebo naopak rozptýlením.. V tomhle případě to asi bude útěk od toho, co bylo. Nevadí mi to. Strach mi nahání to, co mi v dopise hned po mamce napsala Vittorie.
Prý našla u mamky v pracovně všelijaké mapy, kouzelnické příručky, pohyblivé cestopisy a podobné věci. Což by nebylo tak zvláštní, kdyby se jí to několik dní neválelo na stole a kdyby v té pracovně mamka nebyla zavřená několik hodin denně.
Proto se bojím. Co když nám mamka něco tají? Co když nás chce odvézt někam dál, než do Lincolnu? Co když se dočista zbláznila?
Ale ne, to já blázním. To, že mamka s taťkou už nejsou spolu snad neznamená, že se mamka pomátla na rozumu.
Doufám.

Pronásleduje mě tu hodně vzpomínek. Už kvůli místům, na která každý den chodím. U každého místa se mi něco vybaví. Lektvarová soutěž v klubu. Pronásledování učiteli ve sklepení. Vlk, kterého jsem tam potkala a přemlouvala ho, ať mě neprozrazuje. Ta místnost vzadu v přízemí - čí to byla oslava: Trixie?
Les, ve kterém jsem kreslila ty malé modré potvory. Skleníky, které Cari musela všechny uklidit při školním trestu. Učebna Obrany, která mi tak připomíná profesora Coldwella. Sovinec, ze kterého něco Clapham tenkrát tak spěšně posílal. Střecha. Spoustu míst na střeše. To bych tady nikdy nevypsala, kolik toho je.
Potřebovala jsem to všechno nějak uzavřít. Aby mi došlo, že už to nikdy nebude takové, jaké to bývalo. Vím, že se sem příští rok nevrátím. Přespříští? Možná. Tenhle další to ale nebude. Musela jsem udělat to, co jsem chtěla udělat už delší dobu. Obešla jsem všechny místa, na které mám šťastné vzpomínky, a na ně položila květ vlčího máku. Trvalo mi to docela dlouho, protože jich není tak málo, jak jsem si myslela. Ale když jsem to udělala, věděla jsem, že už je tu jen jediná věc, kterou musím udělat.
Vyhrabala jsem z kufru trochu poničený, ale prázdný sešit, vzala do ruky propisku a začala psát dopis Mattovi. Pokusila jsem se mu omluvit za to, jak jsem se tenkrát na konci prázdnin zachovala. Nedokázala bych odjet s vědomím, že jsem se mu to ani nepokusila vysvětlit, i když nebylo co vysvětlovat. Možná trochu.

Odpočítávám dny do zkoušek a snažím se využít volného času. Dobře, není zas tak volný, ale chodit na hodiny s prváky se mi opravdu nechce, když všechny kouzla z prváku spolehlivě umím. Na druhou stranu se také snažím vyhýbat se ostatním. Nechce se mi nic vysvětlovat. A nechce se mi s nikým loučit. Protože čím víc se loučíte, tím víc se ve vás utvrzuje pocit, že už se nevrátíte. A ten já mít nechci.
Vrátím se. Nevím kdy, nevím jak, ale vrátím.
Vím to.















Zmatek v hlavě

8. března 2014 v 19:27 1.ročník
Ještě, že neumíš mluvit. Neumím si představit, kolika nadávkami bys mě zasypal. Mohla bych se vymluvit, že jsem si tě nechala v Bradavicích. Jenomže nenechala, protože tě všude tahám s sebou. Jo, byl jsi celou tu dobu v mé tašce a já tě ani jednou nevytáhla. Natož abych něco psala. Ne. Prostě se mi nechtělo. Komu by se chtělo psát o špatných věcech? Ne, že bys to znal, ale je to jako bys je měl znova prožívat. Na druhou stranu vím, že pokud sem chci ještě někdy psát, asi bych neměla vynechávat důležité události. Měla jsem radost, že jsem znova v Bradavicích. Sice jsem odjela s tím, že vztah mezi mamkou a taťkou nebyl úplně nejlepší, ale říkala jsem si, že pokud se budou hádat, alespoň u toho nebudu. Bohužel jsem u toho byla. Tak napůl.
Máme se stěhovat. Ne celá rodina. Já, mamka a Vittorie. S tátou se to zhoršilo. Občas je úplně nepříčetný. Myslím, že si vždycky spolehlivě vzpomenu na ten tón, se kterým nám mamka řekla, že už to s tátou takhle dál nejde.
Je to hrozně zvláštní. Protože... mám je ráda oba, ale vím, že nemůžeme být všichni spolu a ani nevím, jestli bych to dál chtěla. Také je to těžké rozhodování co se domku týče. Koupili ho totiž spolu, mamka s taťkou. A pořádně se nevědělo, co vlastně bude dál. Nejdřív táta vůbec nechodil domů a my jsme tady byly samy. Sem tam jsem se byla podívat v Kotli, ale vždycky jsem pěkně rychle odešla. Místo obvyklého studentského chaosu tam sedělo pár divných chlapů, kterým kolikrát ani nebylo vidět do obličeje. Přišlo mi, že jsem hrozně sama, i když jsem teď měla blíž jak k mamce, tak k ségře. Hlavně k ségře. Skoro každou noc spí u mě. Někdy usne hned, někdy je se mnou vzhůru až do noci. Nemůžu moc spát. Ale to je jedno, myslím, že mamka je na tom hůř. Vždycky jsem svůj pokoj měla ráda. Teď ho nesnáším. Je to tu cizí. Ráda bych byla v Bradavicích, ale vím, že bych nesnesla pomyšlení na to, že jsem tu nechala Vittorii s mamkou samotné. Mamka něco mrmlá o tom, že by ráda vypadla někam pryč. Přes den se tváří normálně a dělá, že je všechno v pořádku. Vážně to tak vypadá. Ale dobře vím, že v noci skoro nespí. Ani ty tuny mejkapu a všelijaká uzdravovací kouzla nezakryjí ty tmavé kruhy, které se jí rýsují pod očima.
Možná to zní, jako by mě mamka poslala domů. To já ji přemluvila. Myslela jsem, že to aspoň trochu dokážu urovnat. Ale co zmůže 14tiletá holka? Ani jsem tátu neprosila, aby zůstal. Bylo by to stejně jenom horší. Je mi mamky líto. Je mi líto všeho, co se teď děje. I když vím, že za to nemůžu. Možná jen trochu. Možná, že kdybych zůstala doma a nechala se jako Vitty učit od soukromého učitele, nespustily by se další hádky a třeba by se to všechno nestalo. Já nevím. Na takovéhle uvažování je už pozdě.
Mamka mě poslala zpátky do Bradavic - asi na posledních 14 dní, abych si alespoň udělala zkoušky, které jsem na začátku roku zase nestihla... než jsem se nadála, byla jsem doma. Nevím, jestli se tomu mám smát, nebo brečet. To tuhle školu dodělám tak ve 20ti. Ale... ne, že by mi to tolik vadilo. Protože Bradavice miluju. A čím déle tady můžu být, tím je to lepší.
Jediný člověk, který by mě pochopil, a zároveň jeden z největších kouzelníků všech dob, je mrtvý. Obětoval se v boji proti Rudým. Snad konečně mají, co chtějí. Smutek a zoufalství celého kouzelnického světa. Asi těžko můžu říct, že jsem ho znala natolik, abych pro něj truchlila. Ale tahle zpráva mě zasáhla víc, než bych kdy čekala. Když se to dozvěděla mamka, seděla asi hodinu u stolu a vypadala jak zkamenělá. K tomu, co se děje, to akorát přispělo v tom negativním smyslu. Nic nenamítala, když jsem do všech oken položila několik svíček a nechala je hořet pár nocí. Vittorie hysterčila. Lidí v Kotli ubylo. Nikde nebyl slyšet cvrlikot ptáků. Dokonce ani nevysvitlo slunce. Pořád se schovávalo za mraky, které jako opar halily město. Možná je dobře, že jsem tehdy nebyla v Bradavicích. Nevím, jestli bych unesla ještě víc smutku.
Mysleli jsme, že je zastavíme. Rudé. Vypadalo to, že bude klid. Vše ze zdálo být docela v pořádku. Ale bylo to jako klid před bouří. Těžko říct, co bude teď. A kdy už budu dostatečně stará na to, abych se o to mohla více zajímat a připojit se k lidem, kteří slíbili odplatu. Myslím, že brzy...