Dobře, nebo špatně?

11. ledna 2014 v 15:07 | Hayley |  2. ročník


15. 8. 1994

Čím bych začala?
Nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet. Myslím, že už jsem zvládla oboje.
Pár dní zpátky, když táta nebyl doma, jsem seděla s mamkou u večeře (výjimečně jsem z Kotle přišla včas) a šťourala se ve špagetách, ačkoliv to je moje nejoblíbenější jídlo, zatímco mamka vykládala o tom, kdy zase přijde ten náš soukromý učitel. Bylo mi z toho smutno, hrozně se mi po Bradavicích stýská a představa večerů ve společenské místnosti bolí ještě víc. Mamka ví, že chci jít zpátky. Pustila by mě, nebýt tátovo nadávek a výhružek. Začala vykládat o tom, že ví, že chci zpátky a že ji to mrzí.. No, a když mě někdo začne litovat v okamžiku, kdy mi je do breku, tak se rozbulím a nejsem k utišení. Mlela jsem o tom, že si všechny zkoušky dodělám, budu chodit na každou hodinu, nenechám se ničím rozptylovat a budu mít na konci roku samé Véčka. Asi jsem musela vypadat hodně zoufale, protože mamka řekla, že uvidí, co se s tím dá dělat, že se pokusí to s taťkou domluvit, abych do Bradavic zase mohla odjet. Div jsem jí nezlíbala nohy. V tu chvíli zaštrachaly klíče v zámku. Odstoupila jsem od mamky zrovna když táta vešel vešel do dveří. Když viděl mě a mé ubrečené oči, neřekl ani slovo, odešel do ložnice a po chvíli se vrátil a sedl si ke stolu. Mamka mi naznačila, ať jdu nahoru, tak jsem šla. Asi po deseti minutách na sebe ti dva začali křičet, to, co říkali, nebylo hezké ani trochu. Mamka opakovala něco ve smyslu "Nemůžeš jí zabránit, aby chodila tam, kam patří." a taťka se ohrazoval slovy "Ale to víš, že můžu, nebude chodit do školy plné magorů s vymytými mozky." Tak nějak se to pořád stupňovalo, až táta řekl: "Tak si jí tam klidně pošli, ale jestli to uděláš, tak já u toho už nebudu." Bylo mi docela jasné, že do Bradavic nepojedu.
Ozvadlo se třísknutí dveřmi (nějak jsem nedokázala rozeznat, jestli to byly dveře domovní, nebo od ložnice) a asi po pěti minutách ke mně přišla mamka. Měla trochu zarudlé oči (v té chvili bychom spolu mohly soutěžit), sedla si ke mně a k mému překvapení se mě zeptala: "Tak povídej, kolik peněz budeš potřebovat na další školní rok?" Nevěděla jsem, jak mám zareagovat, tak jsem se na ni jen koukala a nebyla jsem schopná slova.
"Tady máš patnáct galeonů a jdi si zítra koupit něco pěkného na odjezd do Bradavic," řekla a s těmito slovy mi podala peníze. Ještě pořád jsem se neodhodlala cokoliv říct.
"Nikdo ti nebude nařizovat, kým budeš a nikdo se tě nikdy nebude opovažovat nabádat k tomu, abys zapírala naši krev."
Mamce po tváři začala téct slza, tu si ale rychle setřela, jako aby nechtěla, abych ji viděla brečet. Smířeně se na mě usmála a odešla. Asi ještě pět minut jsem jen seděla a držela v ruce mince.

21. 8. 1994

Konečně trocha srandy, po několika dnech, kdy jsem jen zbytečně přemýšlela nad tím, co se stalo. Mamka se zrovna líčila do práce, myslím, že mohlo být tak deset hodin ráno. Když ji viděla Vitt, vlétla za ní do koupelny, sebrala jí ze stolku pod zrcadlem tužku na oči, řasenku, rtěnku a lesk na rty a zdrhala s tím do svého pokoje. Mamka za ní nejdřív naštvaně volala, ale za chvíli už jsem z pokoje Vittorie slyšela smích a nějakou dobu ticho. Tak jsem se šla podívat, co se tam děje - mamka líčila Vittorii! A hrozně moc jí to slušelo. Potom namalovala i mě, to se mi taky hrozně líbilo, vypadala jsem starší. Nakonec mamka vzala fotoaparát, který používá jen občas a všechny nás vyfotila.

Vittorie:


Já:

Mamka:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama