Leden 2014

Prvních pár dní

18. ledna 2014 v 15:34 | Hayley |  2. ročník
(První 3 dny třetího roku v Bradavicích.)
Tak už jsme tady asi 3 dny. Přijde mi, že tenhle rok je prváků víc, než za poslední dva roky. Ale možná se mi to jen zdá. Co je nového za poslední měsíc, dva? Nepřijde mi, že by zrovna bylo o čem psát. Začnu tedy tím, že jsem před odjezdem potkala Joshe. Měla jsem hroznou radost, že ho vidím, i když jsem úplně nevěděla, jak se k němu chovat, když jsme se tak dlouho neviděli. Ale vypadá to, že je všechno v pořádku. Další den při odjezdu jsem ho ale hledala po celém vlaku a nikde nebyl k nalezení. Ani jsem ho tu za tu dobu, co jsme v Bradavicích, neviděla. Dnes nebo zítra mu alespoň napíšu dopis. Už jsem se stihla připravit na zkoušky z prváku, dokonce se něco doučit z druháku, ale zkoušky budou nejdříve o víkendu. Už abych to měla všechno hotové.
První den se neučilo. Všichni jsme se rozkoukávali po prázdninách a nejvíc se rozkoukávali prváci. Spolu s Trix, Mattem a Dannym jsme provedli ty z naší koleje po hradě, ukázali jim učebny (stejně si nemyslím, že si to budou pamatovat).
Řekla jsem si, že se začnu víc věnovat lektvarům a famfrpálu. Koupila jsem si knížku Britské a Irské famfrpálové týmy, potom sadu na čištění -údržbu koštěte a famfrpálové míče. Zatím jsem se neodvážila vypustit ani jeden z nich. Zlatonka by mi určitě hned ulétla a potlouk by mi při nejlepším rozbil nos. Ale až seženu někoho, kdo by to risknul se mnou, určitě to vyzkouším. Doufám, že bude letos volné místo ve famfrpálovém týmu. Snad bude znova i soubojový klub. Bylinkový. A lektvarový. Crafting. Minulý rok jsem se účastnit nemohla, tak doufám, že tenhle rok bude také co dělat.

Dobře, nebo špatně?

11. ledna 2014 v 15:07 | Hayley |  2. ročník


15. 8. 1994

Čím bych začala?
Nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet. Myslím, že už jsem zvládla oboje.
Pár dní zpátky, když táta nebyl doma, jsem seděla s mamkou u večeře (výjimečně jsem z Kotle přišla včas) a šťourala se ve špagetách, ačkoliv to je moje nejoblíbenější jídlo, zatímco mamka vykládala o tom, kdy zase přijde ten náš soukromý učitel. Bylo mi z toho smutno, hrozně se mi po Bradavicích stýská a představa večerů ve společenské místnosti bolí ještě víc. Mamka ví, že chci jít zpátky. Pustila by mě, nebýt tátovo nadávek a výhružek. Začala vykládat o tom, že ví, že chci zpátky a že ji to mrzí.. No, a když mě někdo začne litovat v okamžiku, kdy mi je do breku, tak se rozbulím a nejsem k utišení. Mlela jsem o tom, že si všechny zkoušky dodělám, budu chodit na každou hodinu, nenechám se ničím rozptylovat a budu mít na konci roku samé Véčka. Asi jsem musela vypadat hodně zoufale, protože mamka řekla, že uvidí, co se s tím dá dělat, že se pokusí to s taťkou domluvit, abych do Bradavic zase mohla odjet. Div jsem jí nezlíbala nohy. V tu chvíli zaštrachaly klíče v zámku. Odstoupila jsem od mamky zrovna když táta vešel vešel do dveří. Když viděl mě a mé ubrečené oči, neřekl ani slovo, odešel do ložnice a po chvíli se vrátil a sedl si ke stolu. Mamka mi naznačila, ať jdu nahoru, tak jsem šla. Asi po deseti minutách na sebe ti dva začali křičet, to, co říkali, nebylo hezké ani trochu. Mamka opakovala něco ve smyslu "Nemůžeš jí zabránit, aby chodila tam, kam patří." a taťka se ohrazoval slovy "Ale to víš, že můžu, nebude chodit do školy plné magorů s vymytými mozky." Tak nějak se to pořád stupňovalo, až táta řekl: "Tak si jí tam klidně pošli, ale jestli to uděláš, tak já u toho už nebudu." Bylo mi docela jasné, že do Bradavic nepojedu.
Ozvadlo se třísknutí dveřmi (nějak jsem nedokázala rozeznat, jestli to byly dveře domovní, nebo od ložnice) a asi po pěti minutách ke mně přišla mamka. Měla trochu zarudlé oči (v té chvili bychom spolu mohly soutěžit), sedla si ke mně a k mému překvapení se mě zeptala: "Tak povídej, kolik peněz budeš potřebovat na další školní rok?" Nevěděla jsem, jak mám zareagovat, tak jsem se na ni jen koukala a nebyla jsem schopná slova.
"Tady máš patnáct galeonů a jdi si zítra koupit něco pěkného na odjezd do Bradavic," řekla a s těmito slovy mi podala peníze. Ještě pořád jsem se neodhodlala cokoliv říct.
"Nikdo ti nebude nařizovat, kým budeš a nikdo se tě nikdy nebude opovažovat nabádat k tomu, abys zapírala naši krev."
Mamce po tváři začala téct slza, tu si ale rychle setřela, jako aby nechtěla, abych ji viděla brečet. Smířeně se na mě usmála a odešla. Asi ještě pět minut jsem jen seděla a držela v ruce mince.

21. 8. 1994

Konečně trocha srandy, po několika dnech, kdy jsem jen zbytečně přemýšlela nad tím, co se stalo. Mamka se zrovna líčila do práce, myslím, že mohlo být tak deset hodin ráno. Když ji viděla Vitt, vlétla za ní do koupelny, sebrala jí ze stolku pod zrcadlem tužku na oči, řasenku, rtěnku a lesk na rty a zdrhala s tím do svého pokoje. Mamka za ní nejdřív naštvaně volala, ale za chvíli už jsem z pokoje Vittorie slyšela smích a nějakou dobu ticho. Tak jsem se šla podívat, co se tam děje - mamka líčila Vittorii! A hrozně moc jí to slušelo. Potom namalovala i mě, to se mi taky hrozně líbilo, vypadala jsem starší. Nakonec mamka vzala fotoaparát, který používá jen občas a všechny nás vyfotila.

Vittorie:


Já:

Mamka:


Půl roku doma, pomoc!

4. ledna 2014 v 16:08 | Hayley |  2. ročník
Tak tady jsi. Hrozně dlouho jsem tě nemohla najít, prohrabala jsem oba kufry, které tu mám, ale ne a ne tě najít. Nakonec jsi vypadl z nohavice legín, když jsem si je chtěla vzít na sebe. Jeden zápis jsem dokonce ze zoufalosti napsala do sešitu přeměn (nebo to byly dějiny?) už nevím, ale hned potom jsem ho vytrhla s tím, že to sem dolepím. Samozřejmě, že jsem to ztratila, určitě se to válí někde po chodbách Bradavic, což mi moc velkou radost nedělá. Už je to taková doba, že si ani pořádně nepamatuju sled událostí a jejich detaily. Podívám se, jaký zápis je tu poslední.. aha, rozmlácený nos a tak podobně. Rvačka s Cari. Den po tomto nehezkém zážitku za mnou přišel Josh na ošetřovnu. Šla jsem, myslím, rovnou s ním. Byla jsem na něj naštvaná, ale potom - už nevím, jestli to bylo tenkrát na chodbě, nebo až večer ve společenské, řekl, že to, co mi řekla Cari, je naprostý nesmysl. Zároveň vypadal, že ho to dost rozhodilo. Jak jsem psala, nepamatuju si detaily. Vím ale, že to dopadlo dobře, alespoň pro mě. Dali jsme se s Joshem dohromady. Ale pro Cari už to tak růžové nebylo. Ten den jsem ji neviděla, ani další den, ani další týden. Bylo to hodně dlouho, ale byla jsem ráda, že ji nepotkávám. Potom jsem jednoho dne našla na posteli dopis... byl od ní. Omlouvala se mi tak dojemně, že mi málem ukápla slza. Ne, vážně. Ale v tom dopise psala ještě jednu věc. Vyhodili ji ze školy. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Potom se najednou objevila u mě v pokoji a já jsem věděla, že už se na ni nemůžu dál zlobit. Je to prostě Cari a já ji mám ráda takovou, jaká je, i když je většinu času na zabití. Nevím, jestli už tenhle rok nastoupí znova do Bradavic, moc jsem nepochopila, jestli je to vyloučení jen na rok a potom může pokračovat. Uvidíme.
Nebyla jsem na zkouškách. Opět. Taťka se naštval a rozhodl, že když nedokážu dostudovat ani jeden ročník v Bradavicích, nebudu tam studovat vůbec. Musela jsem domů, jen na konci roku jsem si přijela pro věci. Doma to není nic moc. S tátou je to vážně k nevydržení, navíc skoro vůbec nebývá doma. Doufám, vážně doufám, že se to zlepší.
Po příjezdu jsem si věci nechala v Kotli, hlavně kvůli mým dvěma zvířátkům, doma by mě asi zabili, kdyby zjistili, že mám dvě. Pořád neví ani o jednom, protože jsem je nikdy nepřitáhla domů.
Necelého půl roku jsem se učila doma spolu s Vittorií, víš, jak má toho soukromého učitele. Nebylo to tak špatné. Vlastně to bylo skvělé. Jmenuje se Stephen Sheaffer a je hrozně legrační. Pořád tak nějak divně artikuluje, kulí oči a vypadá pořád trochu nervózně. S Vitt si z něj děláme srandu, ale přitom ho máme moc rády.
Včera jsem byla v Kotli celý den. Chtěla jsem si tam jen na chvíli sednout, kouknout se, jestli tam potkám někoho známého. Bylo to trošku smutné. Nikdo se netvářil, že by byl nadšený, že mě vidí. Jako by na mě za toho půl roku všichni zapomněli. Jako bych snad ani neexistovala. Bylo mi to docela líto, ale potom si ke mně přisedla nějaká prvačka, která se mi představila jako Miley. Vypadala docela mile narozdíl od několika prváků, tak jsem ji zavedla na pokoj a strčila ji do ruky jedno tričko, které už mi je malé, a jednu hnojůvku. Nepochybuju, že se jí to bude hodit. Potom jsme šly na zmrzlinu a nakonec do Mekáče, kde jsme se totálně nacpaly, když jsem nám oběma objednala happymeal s colou. Myslím, že to budu mít ještě k dnešnímu obědu. Taky mi v tom Mekáči došlo, že jsem celou cestu šla v plášti. A divila jsem se, proč se za mnou mudlové otáčí.


Pořád přemlouvám mamku, aby mě pustila do Bradavic. Že to tentokrát hravě zvládnu. Ona ale říká, že to závisí hlavně na tátovi, to si ale nemyslím. Vypadá to, jako by se bála, že když mi to dovolí, tak se to s tátou ještě zhorší. Asi má pravdu. Ale já to budu zkoušet dál. Musím se vrátit do Bradavic.