Říjen 2013

Rvačka

19. října 2013 v 11:02 | Hayley |  2. ročník
*kostrbaté a trochu špatně čitelné písmo*
Přijdu si jak blbeček. Ležím na ošetřovně, naštěstí nosím deník všude s sebou, takže zabiju alespoň pár minut nudy. Nejde mi moc dobře psát, mám naraženou pravou ruku. A co se vlastně stalo?
Víš, jak jsem sem psala, že je ten Josh vážně hezký? Posledních několik dní jsme se spolu po večerech docela bavili, byli jsme po večerce ve společenské, tak nějak se mi líbil pořád víc a z toho, jak se ke mně choval a co říkal jsem myslela, že mu taky nejsem úplně ukradená. Dokonce to jeden večer vypadalo, jako by mi chtěl dát pusu! To byla ale asi jen moje představivost.
Včera přišla Cari do společenské, někdy k večeru. Začala Joshovi kvůli něčemu nadávat, ani nevím proč. Někam odešli a když jsem se potom vrátila z pokoje, seděli vedle sebe u stolu a tvářili se tak nějak zvláštně. Potom Josh odešel někam s Mortem a Cari se po chvíli zvedla a někam šla. Vrátili se asi za 10 minut, každý si sedl k jinému stolu a tvářili se, jako by někdy měli přátelství na život a na smrt a to se jim právě rozbilo. Když Josh odešel, sedla si ke mně Cari a.. Úplně živě si vzpomínám na ten moment, kdy mi s nadšeným výrazem řekla, že jí políbil! *písmo rozklepané ještě o něco víc, než předtím*
Když jsem to slyšela, pár sekund jsem na ní jen zírala a nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, vždyť se spolu vůbec nebavili a i potom, jak seděli u těch stolů, vypadal Josh tak nějak mimo, nebo naštvaně. Přijde mi to divné. I když, tohle by si těžko vymyslela, ale že by jí dal pusu Josh?! Bože, vždyť to je takový nesmysl! Ale už to tak asi bude, zřejmě jsem si jeho chování jen namlouvala, nebo co. Ale stejně mi to pořád přijde přitažené za vlasy.
Potom, co jsem se z toho šoku částečně vzpamatovala, jsem běžela do pokoje a začala hystericky brečet do polštáře. Cari přišla a ptala se mě, co se stalo. Seřvala jsem jí, že musí být asi úplně blbá, když to neviděla. Přesunula jsem se na záchod, ona za mnou a po chvilce jsme tam na sebe docela dost hnusně řvaly. Upřímně, některé nadávky jsem, myslím, nikdy předtím ani neslyšela. Jak mi to říkala? Bengálská děvko, řekla bych.
Řvala jsem na ní, že má zapotřebí lézt kolem každého kluka, který se někomu líbí, aby si tím něco dokazovala, a ona na mě, že to nevěděla a ve výsledku jsem za to vlastně mohla já. Ta horší část začala, když na mě seslala točící kouzlo. Chvíli jsem se motala dokola na místě, to už jsem nevydržela a začala na ní chrlit nadávky. Ani nevím jak, ale najednou byla u mě v kabince, rvaly jsme si za vlasy a cpaly si hlavy do záchodové mísy. Dokonce jsem si té odporné vody i jednou lokla, ale ona asi taky. Chvilku jsme se tam přetahovaly a kopaly se, potom jsme vylezly z koupelny a ona mě dotáhla do společenské. Tam bylo asi to nejhorší. Co jsem ale nepochopila bylo, že tam seděl Josh s Mattem a po celou dobu, co jsme se praly, tam Matt vykládal nějaké nesmysly a tvářil se, jako bysme nebyly celé od krve. Nejdřív jsme si daly pár facek a nadávaly si, a potom přišla asi ta největší bolest - Cari mi dala hroznou ránu do nosu, ani nevím, jestli se jí podařilo mi ho zlomit, ale hrozně mi z něj tekla krev a vůbec to nešlo zastavit. Taky mě kopla do zad a do břicha, takže jsem měla pocit, že se jí pozvracím rovnou na triko. To už jsem měla vážně dost a vší silou jí pěstí praštila do obličeje. Hrozně jsem si přitom narazila klouby, ještě teď je mám fialové. Ale když jsem jí praštila, něco křuplo a z nosu se jí taky spustila krev. Já na tom byla ale trochu hůř, strašně mě bolelo to břicho a skoro jsem nemohla chodit. Potom, co jsem jí podrazila nohy, mě vzala za vlasy a táhla mě na ošetřovnu. Po cestě mě znova praštila do nosu (nevím, jak jsem asi musela vypadat, ale ani to vědět nechci, šíleně to bolelo) a já jí do kolena, takže spíš kulhala, než chodila. Když jsme došly na ošetřovnu, otevřela nám Pomfreyová. Myslela jsem tedy, že je docela milá, ale po včerejšku si to už nemyslím. Cari si tam na mě začala vymýšlet hrozné kraviny, co všechno jsem jí udělala, přitom měla jen asi zlomený nos. Pomfreyová nám přinesla asi 4 různé lektvary, všechny chutnaly naprosto příšerně hnusně a odporně, málem jsem se pozvracela, jak mě pořád bolelo to břicho. Šla jsem se vysprchovat a ta paní mi přinesla nemocniční pyžamo, vypadala jsem vážně neodolatelně, ale v tu chvíli mi to bylo tak nějak jedno. Cari dala do jiného pokoje než mě, naštěstí. Ještě jsem musela vypít nějaký lektvar, asi bezesný spánek, a během chvilky jsem usnula.
Vůbec nevím, co teď. Dnes mám narozeniny a zřejmě je strávím na ošetřovně. Ale co, minulý rok jsem o nich taky nikomu neřekla. Nebo ano? Já už nevím. Od Cari mám tedy vážně pěkný dárek. Rozdrcený nos, naraženou ruku, bolesti břicha a od krve zaprasené všechno oblečení. Plus to s Joshem. Blbeček, vážně jsem si nemyslela, že by tohle udělal, zrovna s Cari, proboha! Tohle by šlo omluvit leda tím, že si Cari vymýšlí, ale pochybuju, že si tohle vymyslela. Tak já jdu zase ležet a koukat do zdi, před chvílí jsem si našla docela dobrý bod, ze kterého mě nebolí oči.








Nuda? Ani ne.

15. října 2013 v 1:41 | Hayley |  2. ročník
Asi nejsem moc normální, když v jednu hodinu v noci píšu zápis do deníku. Ale mám na to zrovna docela náladu a nějak se mi ještě nechce moc spát. A co tady dělat takhle pozdě, když už všichni spí.
Jak bych shrnula posledních pár dní?
Asi bych začala tím, že Cari dostala huláka. Prý jí Gordon udělal nějaký průser a lhal o tom, co dělá. Něco jako, že mu posílá zamilované dopisy. Sice ho Cari tajně (vlastně to ani tak tajné není) miluje, ale dopisy mu neposílá. Každopádně to byl zatím druhý hulák, co jsem viděla, a hlavně slyšela. Minulý rok ho dostala Mike, také za podmínečné vyloučení, které má teď Cari.



Začíná mě svým nerozvážným a nedomyšleným chováním štvát. Ještě ten den, co huláka dostala, jsem jí viděla, jak jde zase ven, přišla až po večerce. Další den pořád nosila černou kapuci a když za ní přišla jedna ta nová profesorka, odmítla si jí sundat a byla na ní drzá, jako by to byla její bývalá kamarádka. Řekla jsem jí, že už mě štve, že kvůli ní neustále přicházíme o body (na což mi odpověděla, že za tenhle rok nám jich vzala JENOM 8). Slíbila mi, že už to neudělá a bude se snažit. Hned ten večer šla hledat po večerce Trixie, kterou sice nenašla, zato ale potkala tutéž učitelku, co předtím. Dneska zase šla ven s tím, že udělá Gordonovi před kabinetem bordel. Chytil jí Ash (nevím, jak přesně to bylo). Nejde mi o to, že chodí ven po večerce a že dělá průsery, ale o to, že jí vůbec netrápí, že se pokaždé nechá chytit, nebo to udělá úmyslně, a máme dole další body. Nebo mě snad netrápí ty body, ale její chování? Zkrátka strhnout na sebe pozornost za každou cenu. Jestli tohle bude dělat dál, tak může počítat s tím, že na ní budu pořád jen hnusná. Je mi to jedno.

Předevčírem jsem šla do lektvarového klubu, chtěla jsem se podívat, jak to tam funguje, nikdy předtím jsem tam nebyla. Ale když jsem viděla, jak hnusně Alert okřikl Jane proto, že ho poprosila o přísady na nějaký lehčí lektvar, rychle jsem odešla. Má to být přece zábava, a ne povinnost sledovat něčí nálady.
Hned potom bylo něco jako "crafting" - přišel pro nás takový hrozně legrační chlap, mluvil trochu, jak kdyby dostal vosí žihadlo do zadku. Učil nás, jak vyrobit lepidlo. Byl tam takový zmatek, že jsem si na konci akorát odlila trochu do zkumavky a utekla jsem pryč. Mám takový nepříjemný pocit, že nebylo dobré dávat to lepidlo do zkumavky.

Včera jsme udělali Trixie narozeninové překvápko. Nanosili jsme co nejvíc jídla a pití do takové té místnosti s barem (v přízemí), sehnali pár lidí a v půl 9 jsem přivedla Trix. Všichni se na ní hned vrhli a začali jí předávat dárky. Jo! Taky jsem jí sehnala dort a díky profesorce Senter na sobě měl vykouzlený krásný nápis Trixie - 12 let.


Uteklo to hrozně rychle, najednou někdo řekl, že je pět minut do večerky a půlka lidí zdrhla. Já nejdřív chtěla taky, pak jsme tam ale byli asi ještě pět minut. Neštěstí bylo, že všichni z Nebelvíru. Pět minut po večerce jsme odcházeli. Přemýšleli jsme, kudy jít, aby nás nikdo nechytl. Josh navrhl, že se podívá, jestli je někdo ve Vstupní síni, a přijde nám říct. No... přišel nám říct i s prefektem a pak i se dvěma učiteli - Alertem a tou novou učitelkou. Utéct nepřipadalo v úvahu, byli jsme zablokovaní z obou stran, k tomu Trix nesla krabice a někdo dort. Vyslýchali nás tam asi dvacet minut, nevěřili nám, že jsme tam zůstali déle, protože jsme uklízeli (ne, neuklízeli, jen jsme spoléhali na to, že nás nikdo nechytí). Mohli jsme si vybrat, jestli sebrat body, nebo nějaký školní trest. Vybrali jsme si trest. Doufám, že nebyl dneska, protože jsem celý den prospala.

Co je ještě nového? Rozhodla jsem se, že se opravdu hodně přemůžu a budu milá na Spencer a Matta. Ani nevím, jestli to je upřímné, ale jsem unavená z toho být na někoho pořád naštvaná. Takže jsem si se Spencer chvíli večer povídala, a není tak hrozná, jak jsem si myslela. I když, nevím, jestli teď není naštvaná na mě, protože jsem jí na oslavě při jedné hře, kde šlo o to předvést člověka, kterého vám pošeptá osoba vedle vás, řekla Matta, protože jsem nevěděla, koho jiného lépe zná. A nevím proč jsem se cítila v jednom momentě dobře, když nevěděla, jak ho předvést a chvilku tam jen stála. Měla bych přestat být tak hnusná.
Mattovi jsem řekla, že mě prostě unavuje mít někoho pořád za zadkem, vypadal, že to pochopil a jakž takž se s tím smířil. Stejně mě ale pořád štve.
A potom jsem se seznámila se dvěma kluky od nás. Je s nimi fakt sranda a myslím, že zažijeme ještě pár podobně šílených večerů. Jmenují se Mort.. jak to bylo? Má takové těžké jméno. Myslím, že Mortred. A ten druhý je Josh. Před pár dny jsme ve spolce udělali super koncert s tamburínou, loutnou a bubny. Dobře, nebyl to super koncert, bylo to falešné jak zuby mé babičky Esme. Potom jsem se Joshe snažila naučit nějaká lehčí kouzla.
Dneska jsme se zase zabavili hrou na nástroje a tím, že si J. s M. hráli na mozkomora (který z nějakého záhadného důvodu mohl zřetelně mluvit) a na ubohou oběť. Ale ne, zase tak ubohá asi nebyla, když jsem se u toho mohla potrhat smíchy. Hlavní náplň večera ale byla tak nesmyslná, že nechápu, jak nám to mohlo vydržet tak dlouho. Mort tam totiž pořád usínal, tak mu Josh za krk vylil džbán vody. Mort pár minut jenom zmateně pobíhal po společence a asi ani nevěděl, čí je. Začali jsme si z něj dělat srandu, že se počůral a od té chvíle všechno, čeho se Mort dotkl, bylo zkrátka počůrané. *rozklepané písmo* Já nemůžu, pořád se tomu směju, když si na to znova vzpomenu. Když na mě chtěli hodit "počůraný" hadr, tak jsem utekla k pokoji, kam ani jeden nemohl (naštěstí). Dost dlouho jsme se tam jen dohadovali o tom, že mám jít blíž, aby mi aspoň dali ty nástroje, ale já se bála, že na mě hodí ten hadr. Mort se mezitím urazil, protože ho Josh nazval počůránkem. A.. už jsem sem psala, že je ten Josh vážně hezký? Když jsme se loučili, tak se na mě díval déle než normálně, a v tu chvíli mi tak nějak došlo, že vypadá fakt dobře. Bože, co to píšu, už je asi moc pozdě. Ale znáš to, takové to, jak musíš na něco pořád myslet a nemůžeš usnout, protože nad tím poř--- *místo zbytku slova čára dosvědčující upadnutí v hluboký spánek*

Průšvihová tradice dodržena

10. října 2013 v 23:02 | Hayley |  2. ročník

O včerejšku ti ani nemám moc co povídat, spíš před dvěma dny to docela stálo za to. Nevím, jestli v tom dobrém slova smyslu, ale aspoň jsem se nenudila.
Po obědě jsem se šla toulat na pozemky (snídani jsem nestihla a zaspala jsem první hodinu), obešla jsem cestu kolem hradeb, potom se hradem rozlehlo, ať se třeťáci a čtvrťáci dostaví na zkoušky, tomu jsem nevěnovala pozornost, proč taky. A nevěnovala jsem pozornost ani tomu, když se ozval hlas profesorky Senter, že pokud nepřijde někdo z Nebelvíru, bude to mít horší. Až asi po 5 minutách mi docvaklo, že celý Nebelvír má školní trest kvůli Cari. Když jsem tam doběhla, bylo tam už hodně lidí a všichni v Nebelvírsky červených pláštích, připadala jsem si v mém stříbrném trochu zvláštně. Profesorka už tam stála a ani se netvářila moc nepřátelsky. Moc ji neznám, takže jsem nevěděla, co od ní mám čekat.

Když přišla Cari, zamířila na ní svojí pozornost a chtěla vědět její celé jméno. Cari tam chvíli jen přihlouple koktala. Měli jsme za úkol uklidit skleníky a aby to nebylo nespravedlivé, tak jen jeden a Cari všechny ostatní. Docela jsem jí litovala, tak jsme jí potom s Trixie a Jane šly trochu pomoct.



Po obědě jsem potkala Dariuse a ten mi sdělil, že někdo další ví o naší tajné místnosti - prý dřív patřil do toho ?klubu? Alashamy, moc jsem z toho nepochopila. Když jsem ale později přišla do té mísnosti, nikdo tam nebyl. Šla jsem do společenské a cvičila kouzla. Potom mi došlo, že jsem vlastně nikde neviděla ty věci, co jsme si ukládali do truhly na konci minulého roku. Rovnou jsem se tedy zeptala toho kolejního a ten mi řekl, že nám je přinese nějaký Redhorn. Když přišel, došlo mi, kdo to je - ten chlap, co nám chtěl otevřít společenskou ale sám nevěděl heslo a taky náš učitel na formule a opčm. Chvilku jsme ho s Cari sledovaly a potom, když se Redhorn zeptal na Cari jméno, tak řekla moje. Tak jsem to s ní začala hrát a trochu jsme si prohodily role. Tomu profesorovi to šíleně dlouho trvalo, asi patnáct minut se v těch věcech přehraboval a když už jsme se tam s Cari á la Hayley začínaly nudit, ze srandy jsem jí pošeptala, že si přinesme spacáky a počkáme, než to najde. Ona to samozřejmě vzala vážně a přitáhla rovnou 3 spacáky, protože mezitim přišla ještě Trixie. Ležely jsme tam, smály se a říkaly si prohozenýma jménama. Redhorn na nás trochu zmateně koukal. Po dalších asi deseti minutách řekl, že to nenašel a že nám to přinese později. Když odešel, tak přišel Danny. Cari mu přinesla spacák a navrhla (nebo on?) ať se rozložíme před společenkou na chodbě. To mohlo být tak něco po půl desáté, takže už po večerce.



Leželi jsme tam vážně zvláštním způsobem, že jsem chvílemi nevěděla, čí ruka mi to právě přistála na obličeji. Chvíli jsme pomlouvali Redhorna, pak naší spolku, pak Spencer, no kdybych nás slyšela jako někdo jiný, nic hezkého bych si nemyslela. Potom nastala ta horší část večera. Přiběhl vlk, který mě měl do té doby docela rád, no, teď už asi moc nebude. I přeš naše přátelské řeči začal pěkně nahlas výt. To mě docela vyděsilo, protože se to tou chodbou hrozně rozléhalo. Začala jsem se zvedat a balit spacák. Přidal se ke mně Danny a chvilku trvalo, než se zvedla i Cari s Trix. Už jsme byli skoro ve spolce, klepala jsem na obraz, Buclatá dáma pořád spala, klepala jsem asi 15 sekund a nic. A pak přiběhla profesorka Strawberry. A bylo to v háji. Hned po ní se tryskem přiřítil Redhorn a začal na celé patro řvát, co se to děje. Nejdřív padaly výmluvy jako spící portrét, který nám nechtěl několik minut otevřít (dobře, ale částečně to byla pravda!), potom si začala Cari vymýšlet, že jsme šli hledat Redhorna a že na nás před spolkou zaútočil vlk, no samé nesmysly, které i mně samotné přišly nedůvěryhodné. Potom se tam do toho objevil ještě Ash a k tomu náš kolejní. Vážně ohromná náhoda a hrozné štěstí. Jakmile přišel k portrétu a zaklepal, Buclatá dáma se probudila. To bylo vážně jako domluvené, když nám předtím tak dlouho neotvírala. Už jsme tam stáli asi 20 minut - proč nás tam sakra drželi tak dlouho? Stejně jsme se do těch výmluv pořád více zamotávali. Nakonec kolejní řekl, že protentokrát nám to ještě projde a poslal nás spát. Ve společence jsme ještě s Cari chvíli pomlouvaly Matta se Spencer, kteří se zaujatě bavili u krbu. Mimochodem, to, že tam ta holka sedí každý večer až do noci asi nebude moc velká náhoda. Byl to vážně až moc zajímavý večer, víc, než bych chtěla. A nechápu, že jsme měli takovou smůlu. Příště si musíme dávat větší pozor. Hmm, kam jsem si vlastně dala tu kapuci?




Příjezd na hrad..

8. října 2013 v 9:14 | Hayley |  2. ročník
Možná to bude trochu rozmazané. Pořád se mi klepou ruce z toho, jak jsem bloudila po chodbách hradu a nemohla najít naší tajnou místnost. A také z toho všeho.
Ráno jsem si dobalila poslední věci, zamkla kufry a šla je nacpat do té truhly, do které se to jakože mělo vejít. Když jsem přenášela Arielle a Arianu z pokoje (kočička a sova), potkala jsem Matta. Zmohla jsem se akorát na kousavé "ahoj". Je to ale snad neoprávněně? Slyšela jsem, že v Kotli nabaluje prvačky a obzvlášť jednu takovou, jmenuje se Spencer. Mně upřímně nevadí fakt, že tohle dělá. Vadí mi to, že to je opět prvačka. To, že se přihrnou prváci a on si už vyhlíží další jedenáctiletou holčičku. Já nevim, mohl by to dělat i příští rok a vážně ho budu mít za úchyla i já. Ale když jsem ho tak "pěkně" pozdravila, zarazil se, jako by ho to překvapilo. Jistě, ono to ode mě bylo opravdu nefér. Tak moc nefér, že bych se za své chování asi měla omluvit a ještě té prvačce koupit pytlíček sladkostí. Asi se divíš, proč mě to tak štve, když jsem, dá se říct nevysloveně, rozešla já s ním. Poslal mi dvě sovy, no a? Bylo tak těžké jít těch patnáct minut k nám domů a zeptat se, jestli se mi něco nestalo? Ale to je jedno, nic by to na mém rozhodnutí nezměnilo. Ať si nabaluje Spencer a pak jí říká to samé co mně. Nakonec, mohla by být docela zábava to sledovat, mohla bych o tom napsat knížku a číst si jí ve chvílích jako je tahle, byla by to dobrá komedie. Od Trixie jsem se dozvěděla, že ta holka dělá oči i na Jordyho. Asi si chce připadat naprosto úžasná. Óká.




Cesta do Bradavic byla.. nedá se říct nudná, ale taková trochu stereotypní - přišlo mi, jako bych tím vlakem jela už tak podesáté. Cari neustále dělala blbosti, čimž mě občas celkem pobavila, jako když například přes škvíru mezi jednotlivými kupé seslala kouzlo na třesení. Nikdo se nám totiž odtamtud nechtěl ozvat, a neozýval se ani potom. Asi byli němí nebo trpěli nějakou antisociální fobií. V tom tričku, to měla Cari na sobě, mi trochu připomínala profesora Alerta, ale nemůžu přijít na to, čím to bylo. Během cesty mi sova přinesla mojí objednávku od Malkinové, ale neměla jsem u sebe peníze, tak jsem si musela půjčit od Jeffa, myslím, že mi i zaplatil věštce.
*načmáraná poznámka - "vrátit Jeffovi 14 srpců + srpec jako úrok!" *





Po výstupu se prváci tlačili tam, kam měli jít jen druháci a výš, byl tam hrozný zmatek, ale přišlo mi, že prváků bylo nějak víc, než minulý rok. Za chvilku už jsme byli všichni ve Velké síni. Cítila jsem se tam už trochu lépe, než v Londýně. Je to takový druhý domov. To ale celkem brzy skončilo. Když se tam konečně dohrabali prváci, vnímala jsem jen prvních pár jedinců. Potom přišla na řadu ta Spencer a když klobouk vykřikl "Nebelvír", akorát jsem několik minut nasupeně koukala před sebe. Za co? Za co, klobouku, to tě někdo opil kvalitním vínem?




Taky se stalo něco, co mě docela mrzí. Cari tam na prváky sesílala zakopávací kouzlo, byla to sranda, než přišla profesorka Senter a řekla, že všichni u Nebelvírského stolu mají školní trest. To je prostě typická Cari. Ani jsem si nevšimla, jak k tomu došlo, ale Bennettka na ní seslala kouzlo, po kterém zvracela slimáky. Bylo to strašně odporné. Z pusy jí vytékal sliz se slimáky, byla, chudák, úplně zelená. Utekla pryč a po chvíli se vrátila s Jeffem, vypadala ale hodně sklesle. Nedivím se jí, to bylo prostě moc. Abych to tak srhnula, moc jsem toho nevnímala. Píseň moudrého klobouku mi šla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Potom jsem jen zaznamenala, že přišel Brumbál a dokonce jsem vlastně ani nevnímala, co říká. Hlavou se mi honily myšlenky typu, že se ti prváci nějak přemnožili, že má Brumbál nějaké kratší vousy a že za učitelským stolem je nějak moc nových tváří a ani jedna se mi nelíbí. Když začala hostina, snažila jsem se urvat si kus jídla pro sebe, ale všechno to mizelo rychlostí blesku, takže můj žaludek stejně zůstal prázdný. Dokonce ani to blbé ovoce z košíku jsem si nestihla vzít, podezírám Mike. Ve Velké síni byl najednou hrozný zmatek, nedalo se tam hnout. Viděla jsem Cari, jak naštvaně utíká pryč, tak jsem se zvedla a snažila se procpat tím útokem prváků, ale bylo to celkem marné. Vedla jsem jich do Nebelvíru asi 5 a nahoře už se mnou byli jen 2, protože ostatní si mylně mysleli, že když půjdou do Havraspáru, tak se na to nepřijde. U koleje stáli nějací prváci a Cari. Brečela. Bylo jí líto, co jí udělala Bennettka a zoufale se ptala, co je s ní špatně. Tak jsem jí utěšovala tím, že mají asi problém, že není tak blbá jako ony. To nejhorší mělo ale teprve přijít.




Mezitím dorazila Trixie, která se, mimochodem, také dostala do Nebelvíru - jsem ráda, zdá se jako fajn holka. Na chodbě jsme postávali asi dalších 20 minut, lidí pořád přibývalo. Nikdo totiž samozřejmě nevěděl heslo. Asi po deseti minutách tam přišel jeden z lidí, kterého jsem viděla u profesorského stolu a který se mi nelíbil. Přišel k obrazu Buclaté dámy, chvíli tam něco nesrozumitelně mrmlal, pak se na nás otočil s přihlouplým výrazem a řekl, že se pokusí sehnat kolejního, nebo co. Po dalších asi deseti minutách dorazil ten nový kolejní. Naštěstí se nezdál tak hrozný, jako u toho stolu, vyhlížel už celkem pohledem "Nechystám se zabít ani jednoho z vás, a jestli jo, tak to byste mi museli aspoň ukradnout všechny moje spoďáry". Dovedl nás s novým heslem do společenské místnosti.. a to byl strašný šok. Příšerný. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.





Velikost naší spolky se smrskla tak na desetinu té původní. Zdi byly prázdné, jako kdyby se místnost měla bourat. Úplně prázdné, snad až na jeden Nebelvírský prapor. V místnosti byl jeden velký hnusný červený koberec, který vypadal, jako by ho někdo hromadně pravidelně přežvýkával. Jedna zeď byla celá zaplněná knihovnou a nic jiného tam nebylo. Asi jen dvěma půlmetrovými mezírkami se dalo projít k ložnicím. Jediné, co bylo v kolejní barvě zlaté (v tomhle případě bych to spíš přirovnala k vybledlé vanilce), bylo pár židlí, jeden polštář u Charlieho, přičemž ostatní zanikaly a jedna skříňka nevím na co, asi na objednávky. Nikde jsem nezahlédla žádnou nástěnku. Přepadl mě z toho hrozný smutek, a to byla teprve jen společenská místnost. Zoufale jsem šla za Cari a začala jí brečet na rameno, že se mi to strašně moc nelíbí. Potom už mě táhla na náš pokoj. Cesta chodbou byla stejná, žádná výzdoba, jen holé zdi. Pokoj byl taky dost velká rána. Kolejní nám otevřel, s pár komentáři tak chvíli postával a potom odešel. Pokoj to samé, jako ostatní části koleje. Na zdech vůbec nic, jen pár okýnek, do kterých se mi ani nepodařilo narvat hlavu. Popraskaná dřevěná podlaha, stejné hnusné koberce, jako dole, obyčejné skříňky, hodně podobné byly v Kotli. Prostě jako nějaká krátkodobá ubytovna. Když jsem si položila klece, nedalo se tam hnout, musela jsem to pořád přesouvat z místa na místo, abych udělala pár kroků. Postele byly hrozně namáčklé u zdi a čelem k ní, takže kdybyste si do ní lehli, nohama se budete kopat do zdi. Zajímavý způsob uspořádání. Když jsem si myslela, že jsem našla postel, přišla Cari a oznámila mi, že tu skříňku u mojí postele si zabírá. To byla tak nějak chvíle, kdy už jsem byla rozhodnutá, že v tom pokoji nebudu. Pro tu jednu chvíli jsem to hodila za hlavu a spolu s Trix kývla na Cariin návrh producírovat se po chodbách jen ve spodním prádle. Aspoň tou "nahotou" budeme ladit ke zdem. Doběhly jsme ke koupelnám, daly si sprchu (dost na nic je, že přes ty zdi není nic slyšet, takže jsme si ani nemohly povídat. Jo, a taky už tam nejsou vany, ale obyčejné sprchové kouty se studenou podlahou a napůl nefunkčními kohoutky. Prostě nádhera. Jediné, co se mi na koupelně líbilo, byla ta velká zrcadla. Ale vypadala jsem, jako kdybych pila ohnivou whisky, tak jsem se na ně radši moc nekoukala. Když jsme vyběhly se smíchem z koupelny (a stihlo nás postřehnout pár kluků), pořád z nás kapala voda. V pokoji na mě zase sedly ty špatné myšlenky. Smutně jsem se koukala po pokoji a po několika minutách jsem se rozhodla, že půjdu do tajné místnosti.





Vzala jsem oba kufry a začala je tahat z pokoje. Myslím, že si mě snad ani nikdo nevšiml. Problém byl, že jsem si neměla jak svítit, jak jsem měla plné ruce. Po cestě jsem na schodech potkala vlka, toho, jak o prázdninách často pobíhal po Kotli. Myslím, že je profesorky Strawberry. Chvíli na mě vrčel, ale potom se naštěstí zklidnil a už se na mě nekoukal, jako kdyby mě chtěl v nejbližší chvíli pokousat. Táhla jsem kufry dál až do sklepení. Tam jsem se tak trochu ztratila, protože jak jsem si nemohla svítit, neviděla jsem ani na krok. Znova jsem potkala vlka, tak jsem k němu promlouvala, ať mě neprozrazuje. Ani jsem nějak neměla sílu a náladu na něj moc mluvit, všechno mě to hrozně mrzelo. Vypadalo to, jako by to vycítil a zavyl tak, že mi začalo bušit srdce jako splašené a přibitě jsem stála na místě a čekala, jestli neuslyším nějaké kroky. Naštěstí ve sklepení asi nikdo nebyl. Po chvilce jsem narazila na Dariuse, jen mi řekl, ať jdu za ním, tak jsem šla. Jenže na cestě do místnosti byla nějaká profesorka. Pár minut jsem čekala a potom to zkusila znova. Moc dobře jsem si to nenačasovala, protože prošla těsně kolem mě, vážně jsem čekala, že z toho budu mít hrozný problém, ale ona si mě snad ani nevšimla a šla dál. Nebo možná dělala, že nic nevidí. Ale byla jsem vážně ráda, to by mi tak ještě chybělo. Došla jsem do místnosti, dala si kufry k posteli a teď tady ležím a píšu. Takhle špatnou náladu jsem neměla už hodně dlouho. Nevím, proč se to všechno děje.



Nesnáším to, nesnáším sebe, hrad, Matta, prváky, Londýn. Jsem hnusná na všechny okolo. A nejhorší na tom je, že mi to ani nevadí.