Září 2013

Prázdniny končí

26. září 2013 v 17:06 | Hayley |  Prázdniny 1993
Prázdniny zanedlouho skončí.
Co ti mám povídat. Konec prázdnin nic moc, jsem většinou zavřená doma, nebo někde v parku, když zrovna neprší. Přečetla jsem několik knížek z knihovny a mám pocit, že už ani nemám co číst. Matta jsem už několik dní neviděla, poslal mi už dvakrát sovu, ale nějak nemám náladu mu odpovídat. Všechno je šedé, snad až na večer. Občas, když zůstanu venku déle, než smím (a mamka si toho nevšimne), zašiju se v lese kousek od domova. Trochu se bez hůlky bojím, ale je to zajímavé. Takové děsivé a zároveň krásné. Chvíli slyšíte praskání větviček a listí, ale pak zjistíte, že to byl jen ptáček, který vás ani nemá čím vyděsit (leda, že by se vám chystal vyklovat oči). Našla jsem jedno takové místo, kde je vždycky hrozně moc světlušek. Když jsem tam šla poprvé, skoro to vypadalo, jako kdyby tam létaly jiskry z ohně. Když jsem přišla blíž, byl to krásný pohled. Nejdřív se rozlétly, ale když jsem se vyšplhala na jednu z nižích větví stromu, začaly se zase slétat. Vážně bych je nespočítala, mám dokonce pocit, že každým dnem je jich víc a víc. Ráda se na tohle místo vracím, vždycky mi zlepší náladu. Jako by to světlo bylo nejen venku, ale i uvnitř mě. Jednou jsem se je pokoušela chytit, ty světlušky. Normálně po chvilce zhasly. Chudáci se asi bojí, no moc se nedivím, kdyby mě nějaký obr chytil do dlaně a prohlížel si mě, jako kdyby mě chtěl sníst, asi bych také moc nadšená nebyla. Úplně mi to připomíná básničku, kterou jsem napsala o svatojánské noci.

Včera si ale mamka všimla, že v 11 hodin nejsem v posteli, a když mě našla, hrozně mi vynadala. Ale já tak nějak ztrácím pojem o čase. Ani nevím, jestli se mi chce na hrad, ale asi mi nezbyde nic jiného, než tam ject. Vím ale, že kdybych řekla, že se tam netěším, tak bych lhala. Těším se na učení, vůbec nezávidím mudlům, kdybych se měla učit to, co se učí oni, asi bych umřela nudou. V Bradavicích to nudné rozhodně není. Jen nevím, co budu dělat potom.
Ještě celkem nedávno jsme si s Mattem plánovali budoucnost. Teď mám pocit, jako by v mé představě o budoucnosti on nebyl. Nevím, co se stalo. Nemám potřebu s ním trávit čas, ani se mi nijak nestýská.
Stýská se mi po Bradavicích.
Je docela zajímavé, že všichni tak rychle zapomněli na to, co se stalo na hradě minulý rok. Akorát Nesstor se mě na dost věcí vyptával, ale jinak jsem nikoho neslyšela mluvit o tom, co bylo. O všech těch inspektorech. O tom, jak se na hradě bojovalo a jak potom všichni dělali, že o ničem neví a nikdo se neodvážil nic říct. Moc dobře si vzpomínám na to všechno. Na Claphama, kterého jsme polovinu roku pronásledovali, a který potom tak záhadně zmizel.
Na hrad se sice těším, ale mám strach. Strach, že to nebyl konec. Bylo to takové otevřené, když skončil rok. Bojím se, že se to všechno vrátí a bude to mnohem horší, než to bylo minulý rok. Rudí. Obávám se, že se jen tak nevzdají.
Ale my také ne.

Jak měla Vittorie štěstí

17. září 2013 v 14:52 | Hayley |  Prázdniny 1993
To je tak nespravedlivé. Tak strašně moc nespravedlivé.
Říkala jsem ti, deníčku, že 13. prosince bude hrát skupina Nirvana v Seattlu na MTV awards? Má to být velká událost, myslím, že je jednou do roka, ale tenhle rok tam bude jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec! Samozřejmě, že když jsem o tom asi před dvěma měsíci říkala mamce, řekla, že v žádném případě mi lístek nekoupí, leda, že by mi ho někdo hodil na hlavu. Tak jsem to vzala doslova a přihlásila se do soutěže o lístky. Soutěž spočívala v tom, že jsem měla napsat, s jakou skupinou bych se chtěla setkat, a proč. To si neumíš představit, co jsem si s tím dala práce. Několik dní jsem to sepisovala a upravovala, a potom to poslala mudlovskou poštou. Když jsem to tak psala, viděla mě u toho Vittorie a chtěla vědět, o co jde. Sice má také ráda podobnou hudbu, jako já, ale nikdy pro mé nadšení neměla moc pochopení. Ale řekla, že to ze srandy také jen tak zkusí, že se stejně nudí. Večer jsem jí pak viděla s mamkou, jak o něčem diskutují. Asi už vím, o čem to tenkrát mluvily. Byla jsem s tím, co jsem napsala, vážně spokojená. Přiznám se ti, myslela jsem na to každý den a někde v koutku duše doufala, že budu mít takové štěstí, že mě třeba vyberou. Až do včerejšího večera. Venku bylo fakt hnusně, přišla jsem z Kotle kolem půl sedmé. Četla jsem si knížku půjčenou od Blackových, o které možná ani neví, že ji mám. Někdy v 8 ke mně do pokoje přišla Vittorie a to bylo asi to nejhorší, co mohla udělat. Vypadala trochu naštvaně. Ptala se mě, kdy s ní hodlám také někam jít, že jsem pořád v Kotli nebo u Matta a že už ji to nebaví. Docela chápu, že se cítí dotčeně, je pravda, že jsme spolu o prázdninách moc času nestrávily. Skončilo to tak, že jsme se pohádaly. To by nebylo tak hrozné. Když uraženě odcházela z pokoje, řekla mi:
"Tak si v tom Kotli třeba shnij, mně dneska přišly výherní lístky na Nirvanu v Seattlu."
Nevěřila jsem tomu. Vážně ne. Myslela jsem, že to řekla, aby mě nějak naštvala. Jenomže když jsme večeřeli, zeptala se jí mamka, kdy že přesně ten koncert je, a jestli si uvědomuje, že ji tam samotnou nepustí. V tu chvíli jsem ztuhla. Chvilku jsem němě otevírala a zavírala pusu, a až potom jsem se dokázala zeptat, co tím myslí. Na to mi mamka řekla:
"No, víš, jak jsem tehdy Vittorii pomáhala napsat to do té soutěže o lístky na tu její oblíbenou kapelu? Dnes ráno jsme ty lístky měly ve schránce."
Nevěděla jsem, co říct. Nějak jsem nemohla mluvit. A mamka pokračovala.
"Půjdu s ní já, abychom měli jistotu, že se jí nic nestane. Sama tam jít nemůže."
Po pár neskutečně dlouhých sekundách jsem se částečně vzpamatovala a vzmohla se na pár slov.
"Ale.. mami, já se do té soutěže zapojila první, psala jsem to sama, nikdo mi nepomáhal, byl to můj sen tam jít!"
Na to mi řekla jen:
"Nedá se nic dělat, Vitty se to asi povedlo napsat líp." a usmála se na mě, jako by se vůbec nic nestalo.
"To byl ale můj nápad, přemýšlela jsem nad tím několik dní! Dala jsem si s tím práci! Ty lístky měly být moje!"
začínala jsem závistivě natahovat.
"Ty lístky," zvedla mamka hlas, "přišly na jméno Vittorie, vyhrála je a půjde na ten koncert, a žádné dohadování!"
Nekontrolovatelně jsem se rozbrečela, třískla s příborem a běžela nahoru do pokoje. Za sebou jsem slyšela mamky naštvané zavolání.
Celý večer jsem bulela v pokoji jako malé dítě, kterému vezmou hračku.
Něco tak velkého, něco, o čem jsem snila několik měsíců, a když se objevila příležitost si ten sen splnit, vyfoukla mi to Vittorie, která to jen zkusila! To prostě není fér! A já budu v Bradavicích, 13. prosince dřepět na zadku a myslet na to, jak Vittorie sleduje něco, pro co nemá ani z části takový zápal, jako já.
Je to ode mě hnusné, ale já jí to tak nepřeju! Měla jen štěstí, kterého jsem já nikdy moc neměla. Už s ní nepromluvím. Ty lístky by mi mohla dát, ale nedá, i když ví, že po nich tak toužím! Radši si tam půjde sama, jen s mamkou.
Všechno se kazí, úplně všechno.
Mamka mě volá na snídani. Ne, nikam nepůjdu. Nemám hlad. Je mi z toho špatně. Prostě si budu jen celý den číst a nic nedělat. Ani do Kotle se mi nechce.

Tak ne, ani ta knížka mě nebaví.
Právě na mě kápla voda.. no paráda, ten několika denní déšť způsobil, že se ani v tomhle pokoji nedá být. Kdybych aspoň mohla kouzlit.

Shrnutí prázdnin

8. září 2013 v 19:20 | Hayley |  Prázdniny 1993
Tedy, deníčku, já se ti moc omlouvám, že jsem tak moc dlouho nepsala. Bylo to takové to, jak déle nepíšu a potom už se mi do toho ani nechce, protože se toho stalo moc.Vlastně si ani nejsem moc jistá, jestli to budu schopná všechno dobře popsat, a jestli si to vůbec dobře pamatuju. Je to ale lepší než nic, přece.
Někdy koncem července mě Matt ukecal, abysme šli na pár dní k nim domů, že se na mě jeho rodiče neustále vyptávají. Já se ale hodně bála, přeci jen chodili oba do Zmijozelu a když se jim nebudu líbit, tak to asi moc příjemné setkání nebude. Matt mě ale pořád ujišťoval, že jsou vážně hodní a nemusím se jich vůbec bát. Moc mě to sice nepřesvědčilo, ale bylo mi jasné, že se tomu stejně nevyhnu, tak jsme se jen s pár věcma přemístili letaxem přímo k nim domů. Musela jsem říct nějaký hrozně divný název, který si ani teď, když jsem ho řekla několikrát, nepamatuju. Radši jsem ho vždycky četla z papírku. Asi to je kvůli tomu, aby se jim tam nedostal nedopatřením nikdo cizí. Je pravda, že těch pět zašmodrchaných slov by nikdo neuhodl.
Objevili jsme se v jídelně, alespoň to tak vypadalo. Působilo to na mě trošičku stísněně, ne proto, že by to bylo malé, naopak. Celý dům byl obrovský. Ale všimla jsem si velké převahy tmavě zelené a bílé barvy, místy i černé. Bylo to takové.. doslova zmijozelské. U stolu seděla nějaká paní. Byla otočená zády a četla noviny.
Její dlouhé černé lesklé vlasy jí spadaly přes opěradlo židle. Byla to Mattova máma, Lucy. K mému překvapení se tvářila docela přátelsky, možná jí Matt něco řekl o tom, jak se jich bojím. Nevím proč přesně, ale něčím mi připomínala mně, myslím vzhledově, možná to bylo těmi vlasy. Až na to, že měla hnědé oči. Naštěstí se mě na nic moc nevyptávala, jen nám řekla pár věcí, jako například že po desáté už nemůžeme ven, v kolik hodin je snídaně, oběd a večeře a že sem nikoho nemáme vodit, protože je v domě spousta cenných věcí. Mezitím přišel i pan William Black. Ten moc nemluvil, zdvořile se na mě usmál, sedl si ke stolu a vzal do rukou noviny, které předtím četla paní Blacková. Mohlo být tak kolem deváté ráno. Potom oba odešli do práce. Pan Black do Gringottovy banky (pracuje tam jako odeklínač) a paní Blacková na ministerstvo, kde pracuje na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. To na tom bylo asi nejlepší, že vždy přes den oba odcházeli a vraceli se až k večeru.
Všimla jsem si ale, že oběd je vždy připraven na čas, i když tam oba nejsou, potom jsem zjistila, že ho připravují skřítkové. Vždycky, když jsem k nim ale chtěla přijít blíž, tak se rozutekli, asi nebyli zvyklí se bavit s cizími lidmi. To u nás doma vždycky vaří mamka, protože je většinou doma, a i když ne, tak se staví alespoň aby uvařilo, protože má většinou spoustu času. Jednou jsme taky měli jednoho skřítka, ale po týdnu ho mamka dala pryč, protože jí ho prý bylo líto.
Ale byl takový roztomilý, mrzelo mě, že u nás byl tak krátce. Než jsem sem přišla, myslela jsem si, že je náš dům přepychový. Ale po návštěvě u Blackových jsem musela trochu změnit názor. Popisovat jejich dům by bylo opravdu na dlouho. Původně jsme tam měli zůstat jen pár dní, ale tak trošku se to protáhlo. Musela jsem sice potom na pár dní domů, ale jinak jsme většinu prázdnin strávili tam.

(narychlo sesmolený a nedodělaný v centredu, tak se mi nesmějte. :D)


Mají tam takové staré brnění, které se mi hrozně líbilo, Mattův táta mi k tomu sice povídal historii a různé zajímavosti k němu, ale zapomněla jsem to pár vteřin potom, co domluvil. A vůbec, je tam k vidění více takových věcí, například různé zbraně, ale v těch se moc nevyznám, takže nemůžu popsat, co to bylo za zbraně.
Působí to tam trošku děsivě, zároveň ale hrozně elegantně. Výjimečně. Mattův pokoj vypadá jako takový druhý obývák, je sice prostorný, ale spoustu místa tam zabírají všelijaké knížky. Hodně jsem jich tam za tu dobu přečetla, nejvíc se mi líbila knížka s názvem "Jak se otrávit mandragorou". Radši jsem se ale podle ní neřídila.
Během pobytu u Blackových jsme sem tam zašli do Kotle na pár minut, podívat se, co je nového. Také jsme si potřebovali přinést další věci, protože dny ubíhaly a já měla s sebou docela málo věcí. Když takhle Matt šel jednou do Kotle, vrátil se s informací, že bude nějaké představení nové knihy a autogramiáda. Autorka se jmenuje myslím nějak Gina Bluecherry, nebo tak nějak. Když jsme v ten den přišli do knihkupectví, kde se to konalo, úplně jsem se lekla - ta ženská totiž byla ta, kterou jsem vídala často mluvit s Claphanem a myslím, že psala pro Věštce. Knihu si koupilo spoustu lidí, no, ještě pořád mi leží někde v kufru a ani jsem jí neotevřela, měla bych jí přečíst, když už jsem jí koupila.


Také, myslím, že to bylo ještě před tímhle, mě Matt informoval o tom, že Ash svolává nějakou schůzku ohledně *přeškrtáno*. Byli tam *přeškrtáno*. Potom byly ještě tři schůzky, šli jsme kvůli tomu na *většina přeškrtaná, poznat jdou jen některá slova* Humming... spisy... doma... hřbitov... Nesstor..
Víš, teď mi tak došlo, že o tomhle vlastně nemůžu psát. Kdyby to někdo objevil, byl by to velký průšvih, takže musíš přežít ty hnusné škrtance a čmáranice, co jsem do tebe teď byla nucená udělat.
Teď píšu z domova. Vittorie tu není, zvláštní, obvykle ji vidím jen doma. Moc jsme se tyhle prázdniny neviděly, je to docela škoda, může za to jen ta má návštěva u Blackových. Nemá to tam být tak skvělé! Volá mě mamka, ať jí jdu pomoct s knihami, zřejmě už zase nějaké přitáhla z obchodu.