Pohřeb, slepice neumějí přemýšlet

9. července 2013 v 19:31 | Hayley |  Prázdniny 1993
Varování:

Když jsem předevčírem uviděla vyvěšené plakáty v Kotli, vrátil se mi ten starý známý pocit úzkosti. Ten pocit, že to, co se dělo během roku, nebyl žádný hloupý vtip.


Pohřeb profesora Coldwella. Bylo jasné, že tam půjdeme. Oblékli jsme se do černého a vyčkávali, až bude čas jít. Ke kostelu postupně přicházelo víc a víc lidí, až jsem se pomalu ani nevyznala v tom, kdo je kdo. Opodál stála jeho rodina. Bylo to hrozné, všichni prázdné výrazy a jejich syn vypadal, že se každou chvíli rozpláče.


Potom nás konečně pustili dovnitř. Bylo tam narváno do posledního místa. Popravdě se mi to nechce popisovat, nechci si to připomínat, byl to první pohřeb, co jsem zažila, a určitě jedna z věcí, které už si nechci zopakovat. Všichni uslzené oči, to, co říkal farář.. A ta atmosféra ještě dopomáhla k tomu, že jsem se cítila, jako by měl být každou chvíli konec světa.


Co bylo ale nejhorší bylo to, když se ve dveřích objevil nějaký chlap, skoro celý v červeném. Stoupl si do dveří, posměšně se zašklebil, krátce zasmál a odešel. Nevím, co to mělo být, nechápu, jak může někdo něco takového udělat. A kdo to vůbec byl? Červená barva mi na klidu vůbec nepřidala. Taková neúcta....


Mysleli jsme, že se potom bude ještě něco dít, a tak všichni čekali před kostelem, a když nám pomalu docházelo, že to byl asi už konec, začali se všichni rozcházet. Odešli jsme jako poslední, květy stále svírajíc v rukou.



Včera se stala fakt vtipná věc.
Ke stolu, kde seděla Bennettka, Bell a ještě nějaký kluk, hodil někdo hnojůvku, takovou tu bouchací, co všude nadělá nepořádek. Potom mi Thomas Walker řekl, že to udělal on. Jenomže když jsem to viděla, neubránila jsem se smíchu, při pohledu na ty dvě ohozené bahnem se slámou na hlavě. Vypadaly jak slečinky, co se nedopatřením ocitly na farmě, haha.


No, každopádně si asi myslely, že jsem to udělala já (se svým švihem bych to hodila sotva tak do půlky Kotle) a když mě slyšely, jak se směju, vyběhla Bennettka nahoru a stříkla na mě nějaký odporný strašně smradlavý hnus. Díkybohu to po chvilce vyčichlo, takže to nebylo tak hrozné. Kdyby to udělal někdo jiný, asi by mě to naštvalo, ale protože to bylo od holky, co sama vypadala, že by se potřebovala vykoupat, nějak moc mi to nevadilo.
Co mě štve víc je to, jak všichni považují Bell za chudinku. Myslím, že jí žere, že si to z největší části zavinila sama. Prostě se nedokáže smířit s tím, že se Matt nechoval jak cvičený králík. Všichni na to koukají jen z její strany a jen my jsme za ty špatné. Přitom je jí samotné jasné, že kdyby ho nezačala ignorovat kvůli Bennettce, nic z toho by se nestalo. Popravdě se vůbec nedivím, že to Matta po chvíli začalo štvát a rozhodl se čas, kdy na něj úplně kašlala trávit s někým, kdo si toho času váží.
Rozumněli jsme si hned na začátku. Vymýšleli jsme neskutečné kraviny, smáli se všemu jak blázni a poletovali, kde se dalo (očividně se toho moc nezměnilo).
Deníčku, víš, jak by to dopadlo, kdybych Matta tenkrát dál ignorovala pro dobro nás obou a odmítla jít za tím, co sama chci? Matt by nějakou dobu dál sám posedával ve spolce a chodil bez cíle po hradu. Bell by mu každý den milostivě darovala svých deset minut a on by dál chodil jak tělo bez duše a přemýšlel, co dělá špatně. Myslíš si, že jsem neviděla jeho neustále zamračený obličej? Že jsem neslyšela, když říkal, že ho mrzí, že s ním Bell vůbec netráví čas, protože Bennettka je přece naprosto úžasná?
Popravdě bych úžasnou nenazvala holku, která by Bell jisto jistě ještě pochválila, kdyby Mattovi udělala to samé, co on jí. A ještě k tomu by on určitě byl ten největší idiot a zbabělec, za kterého je teď stejně jen proto, že ze sebe nenechal dál dělat blbce a udělal něco, o čem si byl jistý, že toho nebude litovat.
A po tom všem.. jestli je poslechnout srdce špatná věc, pak už nevěřím vážně ničemu.
To mě tak trochu štve, víš? Že většina lidí je proti nám, aniž by věděli, jak to doopravdy bylo. Občas věci prostě nejsou takové, jakými se na první pohled zdají být.
Od té doby, co jsem s Mattem, jsem nezažila jediný špatný den. Nedá se to popsat, co k němu cítím, ví jedině on. A je mi celkem jedno, jestli se na nás ostatní koukají skrz prsty. Vlastně to jejich chování docela chápu. Občas se musí rozšiřovat lež, aby se zakryla krutá pravda.
Ale víš co, deníčku? S tím nám mohou vlézt na záda. Nikdy totiž nebudou mít to, co máme my. Je mi jich líto.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama