Červenec 2013

Jak jsem k ŽvB přišla (a dvakrát odešla)

15. července 2013 v 11:09 | Káťa
Chtěla bych se pokusit tak nějak popsat, jak probíhalo moje hraní dřív, jak to vypadalo a jak jsem začínala znova. Jakej na hru mam vlastně názor, co na ní oceňuju.
Jako většina lidí, co žvb hraje, jsem vždycky zbožnovala Harryho Pottera. Knížky, filmy, všechno kolem něj. Byla jsem tim doslova posledlá. Když jsem zjistila, že jsou na internetu různý online textový školy, kde se hraje pomocí chatu, mile mě to překvapilo. Koukala jsem na stránky hocz, hogwarts, e-bradavice, ale všechny měly uzavřený registrace a další byly v nedohlednu. Na všech je docela velká nevýhoda půl skutečnýho roku na jeden herní rok. Čekat se mi nechtělo a jediná stránka, kde byly registrace otevřený pořád, byla hradbradavice. Tak jsem se tam zaregistrovala. Sice to nebylo nic převratnýho, ale stačily mi ty hodiny a vypracovávání úkolů. Taky jsem byla najedný anglický stránce, myslim že se jmenovala hexrpg. Později se mi povedlo zaregistrovat na e-bradavice. Ale pořád tomu něco chybělo, prostě to nebylo dostatečně reálný, nestačilo mi hrát rp v chatovacích místnostech. Snažila jsem se pro to najít nadšení, ale nějak to nešlo. Dřív žvb nebylo v prvních výsledcích, když jste zadali online bradavice. Teď už je mezi nejznámějšíma online školama, a taky má proč. Když jsem přišla na stránky žvb, přečetla jsem si úvod a chvíli prostě nevěřila, že něco takovýho vůbec existuje. Myslim, že do začátku dalšího školního roku zbejval nějakej měsíc a půl, když jsem se zaregistrovala jako Katie Jane Panks. Nedočkavě jsem každej den znova a znova a znova prolejzala stránky a představovala si, jak bude moje postava vypadat, jaká bude. Myslim, že jsem stránky za pár dní uměla skoro nazpaměť. Sice jsem moc nerozuměla tomu, jak hrát rp a v hlavě se mi honilo spoustu otázek, co je a co neni špatně, co můžu a co nemůžu a jaký tam jsou vlastně možnosti. Popravdě si spoustu věcí už nepamatuju.
Katie teda byla moje první postava. Když mi přišel e-mail o přijetí, kterej jsem si přečetla řekla bych brzy ráno, stáhla jsem si instalační balíček na flashku a hned ve škole na tom nejhorším počítači si nedočkavě vytvořila postavu. Moje těšení na první večer se ani nedá popsat. Když jsem se objevila před Kotlem, chvíli jsem tam jenom stála a koukala, co to je. Ultimu jsem nikdy předtim nehrála. Zkoušela jsem, jestli to jde nějak otáčet kolem postavy a docela mě štval ten pohled shora. Nejdřív mě napadlo, jak s timhle vůbec může jít něco zahrát, to přece nemůže jít. Po chvíli mi došlo, že to, odkud lidi vycházej, asi bude Kotel a vešla jsem dovnitř. Co si pamatuju, tak nějak jsem zvládla dát emot z emotemenu *rozhlíží se* a to bylo zatim tak všechno. Vůbec jsem netušila. Sedla jsem si do Kotle a doufala, že na mě nikdo nepromluví. Pomalu jsem se rozhoupávala k nějakýmu emotování, ale ze začátku jsem ani nevěděla, jak si koupit jídlo. Tehdy ještě nebyli NPC prodavači a za barmana se nehrálo tak často. Přespávala jsem nahoře na polštářích v hotelu ve Visánku. Nevěděla jsem ze začátku ani to, jak se přemístit letaxem. Nevěděla jsem, jak psát do sešitu a parkrát vylila kalamář na brk. Prostě jsem se s Ultimou předtim nesetkala a nevěděla jsem, co a jak. Řekla bych ale, že spíš než že bychj špatně hrála rp, jsem si spíš dávala pozor a když už jsem nevěděla, radši jsem si dávala záležet, aby si mě nikdo nevšiml, než se to pořádně naučim. Nejvíc jsem měla nervy asi u Gringottových. Ve škole už to docela šlo. Byla jsem zařazená do Havraspáru. To mě nejdřív docela zklamalo, protože jsem chtěla do Nebelvíru, ale nakonec se mi tam líbilo. Myslim, že spolku má Havr asi nejhezčí. Hrála jsem s postavama jménem Isabella Gordon a Orciniat Tanin. Fajn, přiznávam se, prvních pár dní jsem běhala po hradě a lomcovala za všechny možný dveře, co tam byly. Hrad jsem zdaleka neprošla celej, bála jsem se, že se ztratim. Taky, jestli si dobře vzpomínam, jsem si jeden z prvních večerů pošeptala s "Ričim" icq, protože na forum jsem vůbec nechodila a on taky ne, abysme napsali SZ. Když si na to vzpomenu, docela se stydim.
Myslim, že tehdy byl ve hře jinej font. Taky tam nebylo tolik možností, co je tam teď. Mam pocit, že ještě nebyl Portsmuck. Možná jsem jen dost možností neznala, ale řekla bych, že hodně, fakt hodně věcí a možností přibylo.
Kvůli času, rodičům za zády a taky kvůli omezeným možnostem internetu jsem u žvb nemohla trávit každej večer. Potom jsem tak nějak pomalu přestala hrát. Asi někdy v polovině prvního ročníku. Mrzelo mě to, protože se mi ta hra svým způsobem usadila v hlavě. Pár měsíců jsem nehrála. Potom jsem si řekla, že to zkusim znova, ale už o něco líp. To mohlo bejt tak dva roky zpátky, možná trochu víc. Napsala jsem si perfektně promyšlenej životopis a celkově rp život.
Moje druhá postava se jmenovala Leah Blackwood. Od začátku jsem se snažila hrát co nejlíp rp a dělala jsem si různý zápisy o tom, co mojí postavu zajímá. Hrozně jsem chtěla do Zmijozelu a to se mi i vyplnilo. Jenomže, bohužel, měla jsem ty samý problémy jako u první postavy, a ještě horší, protože to bylo někdy před prázdninama a já vůbec neměla čas. A když jsem nehrála pár dní, nehrála jsem tejden, dva.. a pak už se mi do hry nechtělo při představě, kolik jsem toho zameškala. Zároveň jsem hrozně chtěla hrát ale taky jsem nechtěla, aby mě ta hra uplně pohltila a já u ní trávila každou volnou chvíli (pozdě). Když jsem se do hry vrátila asi po měsíci, už jsem to rp uhrát nemohla (rok, kdy byli na hradě Rudý). Znova do prváku se mi nechtělo. Přestala jsem úplně hrát. Docela často jsem navštěvovala stránky žvb a sledovala, jak ubíhá další a další školní rok. Docela mě mrzelo, že jsem tehdy nevydržela s Katie. Zkusila jsem potom pár textových škol, ale přestala jsem hned jak jsem se zaregistrovala, prostě mě to nebavilo. Taky jsem zkusila wow-bradavice. WoW jsem nikdy předtim taky nehrála, ale hrozně se mi nelíbilo, jak to celkově vypadá, i když to měli skvěle udělaný, byla jsem už tak nějak zvyklá na tu Ultimu. Další rok mě sice párkrát napadlo, že bych se zaregistrovala potřetí, ale nějak se mi do toho nechtělo, protože jsem se bála, že přestanu znova. Rodiče za zadkem jsem sice už neměla, ale připojení k internetu byla pořád sázka na to, kdy pojede a kdy ne (byla jsem na intru). Tenhle rok jsem se koncem března přestěhovala do bytu a hned ze začátku mě napadlo, že to je už snad dost na to, abych mohla v klidu hrát. Poslala jsem přihlášku jako Hayley Bettencourt. Štvalo mě, že jsem zase mezi prvákama, protože se na vás všichni koukaj jak na blbečky, co jsou ve hře poprvý. U většiny to tak je. Každej rok to samý. Poblitej Kotel, Londýn, Příčná, řady v bance a u Malkinový. Hrála jsem s herním dvojčetem - s Vittorií Bettencourt. Ta bohužel přestala hned na začátku, což mě doteď trochu mrzí, protože jsem se těšila, že konečně budu mít herní ségru. Bavilo mě to ale víc, než kdy jindy. Životopis u Hayley jsem ze začátku ani neměla pořádně vymyšlenej. Chtěla jsem do Havraspáru, z velký části proto, že jsem si ho tehdy prostě oblíbila, ale částečně i proto, že jsem nevěřila, že se dostanu do Nebelvíru. Tam jsem se ale k mý velký radosti dostala. Tehdy se žvb začalo trochu propojovat se skutečným životem, aniž bych něco takovýho čekala. Tentokrát jsem poznala lidi i jinak, než ve hře, začla jsem trochu víc komunikovat přes skype a celkově jsem se seznámila s dost lidma. Většinu jsem poznala v dobrým, bohužel jsem si ale nadělala i nepřátele, což začalo vlastně jen kvůli hře. Mrzí mě to, zároveň jsem ale díky hře poznala jednoho člověka, u kterýho toho rozhodně nelituju.

ŽvB je tak trochu jiná hra, než všechny ostatní. Častokrát jsem přemejšlela, co přesně to způsobuje. Nemůžu se rozhodnout, jestli to RP hraní, nebo ty lidi, nebo, nebo.. Já nevim. Nedokážu to moc popsat. Ale je tu prostě něco, co tuhle hru odlišuje od ostatních. Přiznam se, že kdyby teď někdo o týhle řekl (a já nebyla fanoušek Harryho Pottera), akorát bych se mu vysmála, protože poslední roky hry nehraju, a už vůbec ne nějaký onlinovky. Bohužel podobnou reakci zažívam u spousty lidí, který tuhle hru nikdy nezkusili. V budoucnu bych se na ní chtěla podílet víc, než jenom hraním jednoho studenta, to bych ale nerozepisovala. Pochybuju, že někdo došel až sem, ale někoho by to třeba mohlo zajímat... někdy.

Hay

10. července 2013 v 17:55 | Hayley |  Fotky Hayley

Pohřeb, slepice neumějí přemýšlet

9. července 2013 v 19:31 | Hayley |  Prázdniny 1993
Varování:

Když jsem předevčírem uviděla vyvěšené plakáty v Kotli, vrátil se mi ten starý známý pocit úzkosti. Ten pocit, že to, co se dělo během roku, nebyl žádný hloupý vtip.


Pohřeb profesora Coldwella. Bylo jasné, že tam půjdeme. Oblékli jsme se do černého a vyčkávali, až bude čas jít. Ke kostelu postupně přicházelo víc a víc lidí, až jsem se pomalu ani nevyznala v tom, kdo je kdo. Opodál stála jeho rodina. Bylo to hrozné, všichni prázdné výrazy a jejich syn vypadal, že se každou chvíli rozpláče.


Potom nás konečně pustili dovnitř. Bylo tam narváno do posledního místa. Popravdě se mi to nechce popisovat, nechci si to připomínat, byl to první pohřeb, co jsem zažila, a určitě jedna z věcí, které už si nechci zopakovat. Všichni uslzené oči, to, co říkal farář.. A ta atmosféra ještě dopomáhla k tomu, že jsem se cítila, jako by měl být každou chvíli konec světa.


Co bylo ale nejhorší bylo to, když se ve dveřích objevil nějaký chlap, skoro celý v červeném. Stoupl si do dveří, posměšně se zašklebil, krátce zasmál a odešel. Nevím, co to mělo být, nechápu, jak může někdo něco takového udělat. A kdo to vůbec byl? Červená barva mi na klidu vůbec nepřidala. Taková neúcta....


Mysleli jsme, že se potom bude ještě něco dít, a tak všichni čekali před kostelem, a když nám pomalu docházelo, že to byl asi už konec, začali se všichni rozcházet. Odešli jsme jako poslední, květy stále svírajíc v rukou.



Včera se stala fakt vtipná věc.
Ke stolu, kde seděla Bennettka, Bell a ještě nějaký kluk, hodil někdo hnojůvku, takovou tu bouchací, co všude nadělá nepořádek. Potom mi Thomas Walker řekl, že to udělal on. Jenomže když jsem to viděla, neubránila jsem se smíchu, při pohledu na ty dvě ohozené bahnem se slámou na hlavě. Vypadaly jak slečinky, co se nedopatřením ocitly na farmě, haha.


No, každopádně si asi myslely, že jsem to udělala já (se svým švihem bych to hodila sotva tak do půlky Kotle) a když mě slyšely, jak se směju, vyběhla Bennettka nahoru a stříkla na mě nějaký odporný strašně smradlavý hnus. Díkybohu to po chvilce vyčichlo, takže to nebylo tak hrozné. Kdyby to udělal někdo jiný, asi by mě to naštvalo, ale protože to bylo od holky, co sama vypadala, že by se potřebovala vykoupat, nějak moc mi to nevadilo.
Co mě štve víc je to, jak všichni považují Bell za chudinku. Myslím, že jí žere, že si to z největší části zavinila sama. Prostě se nedokáže smířit s tím, že se Matt nechoval jak cvičený králík. Všichni na to koukají jen z její strany a jen my jsme za ty špatné. Přitom je jí samotné jasné, že kdyby ho nezačala ignorovat kvůli Bennettce, nic z toho by se nestalo. Popravdě se vůbec nedivím, že to Matta po chvíli začalo štvát a rozhodl se čas, kdy na něj úplně kašlala trávit s někým, kdo si toho času váží.
Rozumněli jsme si hned na začátku. Vymýšleli jsme neskutečné kraviny, smáli se všemu jak blázni a poletovali, kde se dalo (očividně se toho moc nezměnilo).
Deníčku, víš, jak by to dopadlo, kdybych Matta tenkrát dál ignorovala pro dobro nás obou a odmítla jít za tím, co sama chci? Matt by nějakou dobu dál sám posedával ve spolce a chodil bez cíle po hradu. Bell by mu každý den milostivě darovala svých deset minut a on by dál chodil jak tělo bez duše a přemýšlel, co dělá špatně. Myslíš si, že jsem neviděla jeho neustále zamračený obličej? Že jsem neslyšela, když říkal, že ho mrzí, že s ním Bell vůbec netráví čas, protože Bennettka je přece naprosto úžasná?
Popravdě bych úžasnou nenazvala holku, která by Bell jisto jistě ještě pochválila, kdyby Mattovi udělala to samé, co on jí. A ještě k tomu by on určitě byl ten největší idiot a zbabělec, za kterého je teď stejně jen proto, že ze sebe nenechal dál dělat blbce a udělal něco, o čem si byl jistý, že toho nebude litovat.
A po tom všem.. jestli je poslechnout srdce špatná věc, pak už nevěřím vážně ničemu.
To mě tak trochu štve, víš? Že většina lidí je proti nám, aniž by věděli, jak to doopravdy bylo. Občas věci prostě nejsou takové, jakými se na první pohled zdají být.
Od té doby, co jsem s Mattem, jsem nezažila jediný špatný den. Nedá se to popsat, co k němu cítím, ví jedině on. A je mi celkem jedno, jestli se na nás ostatní koukají skrz prsty. Vlastně to jejich chování docela chápu. Občas se musí rozšiřovat lež, aby se zakryla krutá pravda.
Ale víš co, deníčku? S tím nám mohou vlézt na záda. Nikdy totiž nebudou mít to, co máme my. Je mi jich líto.


Zavražděný králík, pomsta

9. července 2013 v 18:03 | Hayley |  Prázdniny 1993
Předevčírem jsme se šli koupat do Portsmucku
Všimla jsem jsem si, že okolo pobíhá Lucas Colin a za ním králíček. A potom to bylo naopak. Až na to, že Lucas za ním běžel s nožíkem. Nemohla jsem tomu uvěřit, on chtěl toho králíka zabít! Prý za to, že ho kousl, nebo co.. V očích měl ďábelský výraz a vypadal jak naprostý šílenec. Došlo mi, že ten kluk opravdu, ale opravdu není normální. Nejen, že to je blbeček, ale i šílenec. S Mattem jsme za ním běhali a řvali na něj, ať to ubohé zvíře nechá žít, vždyť tohle mu přece nemůže udělat. Jenže on toho králíka dohonil a píchnul do něj tim nožem.. ano, skutečně to udělal. Králík zakňučel a odplazil se pryč. Jenomže to Lucasovi nestačilo, on ho prostě chtěl zabít. Bránili jsme ho a když mu Matt pohrozil, na chvíli se i vzdálil. Jenže jakmile Matt odešel pro oblečení, do kterého by ho mohl zabalit a já tam zůstala sama, Lucas přiběhl, odstrčil mě a do králíka bodl znova. Objevila se malá louže krve. Doběhla jsem k Lucasovi a dala mu takovou facku, až mě z toho bolela ruka. Dokonce se ani nehihňal.


Králíček nebyl schopný už ani popojít. Schoulil se mi k nohám a bolestivě kňučel. Byl na tom opravdu špatně. Matt ho zabalil do oblečení, vzal do náruče a letaxem jsme se přemístili do Kotle. Tam to moc nevypadalo, že by nám byl někdo schopný pomoct, tak jsme zkusili Munga. Nejdřív tam s námi mluvil takový chlap, řekl, že tam rozhodně zvířata neošetřují, když jsme se ho zeptali, co tedy máme dělat, odpověděl, ať ho vezmem do Kotle a dáme si ho k jídlu. Paráda. Naštěstí tam byla nějaká slečna, kterou jsem už párkrát viděla v Kotli, Matt jí oslovil Rose. Nejdřív říkala, že s tím bohužel asi nepůjde nic udělat, ale králíka si vzala a na chvíli s ním zmizela. Ale když přišla.. bylo z jejího výrazu poznat, že se jí ho nepodařilo zachránit. Matt jí poprosil, jestli nám ho přinese, že mu uděláme hrobeček.


Rozhodli jsme se pro kopec, kde ho Lucas podruhé píchnul nožem. U nejbližšího stromku jsme vykopali díru, do ní položili mrtvého králíčka a nahrabali na něj zpět hlínu. Ale vypadalo to tak nějak.. prázdně. Našli jsme tedy kámen, který jsme položili na hlínu. Matt do něj nožíkem vyryl nápis.


Potom se objevil Darius a když se dozvěděl, co se stalo, přinesl květy vlčího máku. Vypadalo to hezky.


Vrátili jsme se do Kotle. Chvilku jsme seděli nahoře, potom se najednou objevili Lin, Darius a Peter. Všichni už věděli o tom, jak Lucas nemilosrdně zabil králíka (tedy, když to tak vidím napsané, vypadá to docela vtipně.. ale vážně, bylo to hrozné.. na to, jak se ten králík svíjel v bolestech, nikdy nezapomenu). Lin pronesla něco v tom smyslu, že by bylo nejlepší ho shodit z útesu. Tak trochu jsme si z toho dělali srandu, i když jsme věděli, že všichni by byli rádi, kdyby se mu něco stalo, aby si už konečně uvědomil, že to, co dělá, musí přestat.


Chtěli jsme se mu nějak pomstít. Ani nevím jak, ale nalákali ho do Portu, kde už to byla celkem hračka. Chtěli jsme mu trochu pohrozit, vyděsit a v případě potřeby mu uštědřit pár ran. A bylo nás pět, co... jsme se tam sešli. Naběhli jsme na Lucase všichni v černém, Matt, Darius a Peter ho chytili a dotáhli ho k molu.


Lucas začal řvát o pomoc, tak mu zacpali pusu hadrem. Nevydala jsem ze sebe jediné slovo, aby mě nezaslechl a nepoznal, kdo všechno tam je. Zrovna, když jsem dopředu šepta, aby mě pustili k němu.. řekněme, že jsem mu chtěla tak trochu sebrat oblečení a poslat ho do Kotle.. nás Peter upozornil, že někdo je za námi.
Uviděla jsem, jak se vepředu odrazilo měsíční světlo od čepele nože.. Nůž? Kdo tam má nůž? To bylo i na mě docela dost. Nechali jsme Lucase běžet po pár výhružkách a prošli jsme okolo té osoby, co nás pozorovala. Myslím, že to byla holka, ale v té tmě to nešlo moc poznat. Každopádně nic neudělala. Rozprchli jsme se na všechny možné strany a to byl tak nějak konec naší akce. Takhle vyděšeného jsem Lucase nikdy neviděla a musím říct, že mi ten pohled udělal celkem radost.