Červen 2013

Být mimo domov dovoleno

26. června 2013 v 16:06 | Hayley |  Prázdniny 1993
(rp dění mimo deník)
(ráno 26.6)

Probudila jsem se do brzkého rána. Matt mě držel kolem pasu jako by se bál, že mu v noci někam zdrhnu, ale jinak vypadal docela spokojeně. Opatrně jsem mu sundala ruku. Zdálo se, že ho to ani v nejmenším nevyrušilo ze spánku, tak jsem potichu otevřela skříň a vyndala nějaké oblečení. Venku bude asi ještě trochu chladno, přeci jen je ještě brzy. Ale včera pršelo, trochu se bojím, abychom po cestě nezmokli. Škoda, že si na sebe nemůžu vzít plášť, mudlové by divně koukali. Oblékla jsem tedy si červené legíny, abych v tom případně šedém dni moc nezanikala. K tomu jsem si vzala zdobenou košili od Matta a do tašky jsem si přibalila klobouk. Kufr tady nechám, uvidím, co mi na to řeknou rodiče.
Matt se pohnul na posteli a něco zamumlal. Znehybněla jsem a doufala, že jsem ho nevzbudila. Po chvilce zašmátral rukou po posteli, trochu se zamračil a otevřel oči. Koukl na mě, jak tam stojím štronzo a pobaveně se usmál.
"To jsem vypadal tak úžasně, že na mě tak strnule koukáš?" zasmál se tím jeho lehkým smíchem.
Usmála jsem se na něj a lehla si, už oblečená, zpátky do postele.
"Klidně ještě spi, je brzy. Jen jsem trochu nervózní z rodičů, víš?"
"Bude to v pohodě, neboj. Prostě jim řekneš, že si chceš přes prázdniny vydělat nějaké peníze a budeš domů pravidelně chodit jako důkaz, že ještě žiješ, to snad bude stačit, pokud nenabydou podezření, že tě někdo dokonale naklonoval."

Mattovi se už očividně spát nechtělo, takže jsme se nasnídali z košíku, který jsme koupili včera večer a hned potom se šli umýt. Pár minut jsem nervózně posedávala na posteli, až mě vzal za ruku a řekl, že tam pujdeme hned teď, že klidně půjde se mnou, nic hrozného se přece stát nemůže. To mi trochu dodalo odvahu, tak jsme se zvedli a já Matta pomalu vedla směrem Hastings Street. Prošli jsme kolem řady domů a po chvilce se před námi objevil velký bílý dům s velkým množstvím oken. Nikoho jsem tam neviděla, snad už budou všichni vzhůru. Čím víc jsme se přibližovali, tím rychleji mi bušilo srdce. Prosím, ať otevře Vittorie, nebo mamka, prosím. Nesměle jsem netáhla ruku a zazvonila tak krátce, že jsem chvíli pochybovala, že to někdo měl šanci zaslechnout. Najednou jsem uslyšela klepání na okno z druhého poschodí. Vzhlédla jsem a uviděla jsem Vittorii, jak na mě zuřivě mává. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála mamka, naštěstí. Zářivě se na mě usmívala a pevně mě objala. Hned jak jsem se z toho stihla vzpamatovat, někdo zařval "Hay!" a už jsem měla kolem krku i Vittorii. Zmateně jsem se po nich koukala a nevěděla, co dřív. Jestli začít s prošením o pobyt v Kotli, nebo se vyptávat na ségru, nebo..
"Ty jsi Matthew, že ano?" usmála se mamka na Matta a položila mu ruku na rameno.
"Matt. Mami, jak to-" zaraženě jsem se na ní podívala a nedokázala pochopit, jak může vědět jeho jméno.
"Myslíš, že mi to nedošlo z toho, co jsi mi psala? Prosímtě, takhle básnit jsem nikdy nikoho o nikom neviděla."
Okamžitě jsem zrudla a neopovážila jsem se Mattovi ani podívat do očí.
"Ale kde máš kufry.. a ostatní věci?" mamka se rozhlédla a prohlížela si mě, jako bych je snad měla mít schované po kapsách.
"No, mami, můžeme dovnitř, prosím? Mám je v Kotli, neboj se, jen se tě chci na něco zeptat. Je doma táta?"
"Není, je v práci," odpověděla mamka nepřítomně a dál si mě pátravě prohlížela, "no tak tedy pojďte."
Vešli jsme dovnitř a já přistihla Vittorii, jak si Matta se zájmem prohlíží. Poklepala jsem mu na rameno a představila je. Na Mattovi jsem si dala zvlášť záležet, aby jí bylo jasné, že jsem ho nepřivedla jako kamaráda. Vypadala docela překvapeně.
"No, takže, mami.." začala jsem opatrně.
"Jaké bylo vysvědčení?" přerušila mě s jiskrami v očích.
"No, víš.. oni to nějak popletli a nezapsali mi tam několik známek, ale myslím, že ze všeho budu mít V, snad až na lektvary, na kterých se mi nepodařil uvařit lehosil. " vytáhla jsem vysvědčení a položila ho na stůl.
"Hmm, dvě známky?" zamumlala mamka nespokojeně, "dobře, napíšeme do školy, aby ti to opravili. A zrovna lehosil? Ten přece není tak těžký. Víš co, až tady Vitt přijde její učitel na lektvary, zkusíš si to uvařit s ním, dobře?"
"Počkat," zarazila jsem se, "jaký učitel? Vitt někdo učí?"
"Přece si nemyslíš, že bych jí o to všechno připravila, i když táta byl značně proti tomu, aby nám někdo takový chodil až domů. Tedy, značně proti. Řekla bych to tak, že se mnou pak týden nemluvil." smířeně se usmála.
"Vsadím se, že toho umím ještě víc, než ty, i ty!" vložila se do toho Vitty. Nevnímala jsem jí a dál jsem se vyptávala mamky.
"A to se může? Prostě.. bez problémů?"
"Byly nějaké komplikace, musela jsem kvůli tomu s Vitty znova k Mungovi a potom na Ministerstvo, abychom dostali zvláštní povolení pro vzdělávání dítěte doma. Tam nám i zajistili profesory s příslušnými znalostmi. Je to docela drahé, ale nedá se nic dělat. Přece by nešla do nějaké mudlovské školy."
"To je bezvadný! Škoda, že si nemůžeme zkusit nějaká kouzla společně, když se o prázdninách nesmí kouzlit." Byla jsem šťastná, že se Vitt vyhnula mudlovské škole a že máme tak skvělou mamku. Matt to všechno s mírným úsměvem a naprostým klidem ve tváři pozoroval. Když mě směle vzal za ruku, mamka se na nás podívala, jako by si něco uvědomila a začala se vyptávat, na co že jsem se to chtěla zeptat a proč tady nemám věci. Vysvětlila jsem jí, že jsme ubytovaní v Kotli, samozřejmě každý na svém pokoji (samozřejmě že ne), že si chceme přes prázdniny vydělat nějaké peníze a být co nejvíc na čerstvém vzduchu, a, a, a. Potom, aniž by něco stihla odpovědět, jsem jí začala přesvědčovat, že se o sebe umíme postarat, že jídlo si můžeme kdykoliv koupit v Kotli nebo někde jinde, Matt se přidal s tím, že budeme chodit spát včas a že můžu každý den chodit domů se ukázat, že jsem v pořádku.
Mamce z očí postupně mizely pochybnosti a Vitt naopak vypadala zklamaně. Otevřela pusu na protest.
"A co já? Těšila jsem se na tebe celý rok a ty tady teď prostě nebudeš?"
"Můžeš chodit s námi kdykoliv budeš chtít, to přece není problém." ozval se Matt a usmál se tak mile, jak to jen dokázal.
"Takže," zastavila nás mamka, "budeš sem každý druhý den chodit, abych věděla, že se ti nic nestalo, budeš chodit spát brzy a pravidelně jíst, je ti to jasné? A ráda bych připomněla, že peníze na předražené jídlo ti dávat nebudu. Pokud si chceš vydělávat přes prázdniny, tak si z toho také budeš něco platit."
V tuhle chvíli už nebylo pochyb o tom, že jsme jí dostatečně přesvědčili.
Nadšeně jsem se jí vrhla kolem krku, řekla Mattovi, ať chvíli počká dole a odtáhla jsem Vitty za ruku do mého pokoje. Můj pokoj. Vypadal úplně stejně, jak jsem ho tam nechala před odjezdem, až na několik knížek, zřejmě od mamky, které se vršily na stole.
"Doufám, že mi všechno vysvětlíš, jinak tě odtud nepustím." Vittorie sebou hodila na postel a nasadila přísný výraz.
Sedla jsem si k ní a začala jí vyprávět všechno, co se událo na hradě. O tom, jak jsem na začátku roku poznala Matta, o lidech, kteří se na hradě vydávali na inspektory a způsobili hodně problémů, pověděla jsem jí o učitelích, o hradě, o kolejích a o kamarádech.
"Závidím ti. Sice to tu je fajn, jsem doma a chodí sem pár učitelů, kteří mě všechno učí, ale.. nevidět tě celý rok a být tady sama, občas jít do Kotle a jinak se nudit.." povzdychla si a vzala ze stolu první knížku, kterou nahmátla.
"Alespoň tohle tady je. Spoustu knížek. Chodím teď hodně často s mamkou do obchodu a pořád čtu. Naštěstí nic nenamítá. Hay, musíš mi psát! Pořád! Teď jsou prázdniny a ty chceš být s tím svým Mattem, ale já s tebou chci taky trávit čas, jiný už nebude, potom zase odjedeš do školy a já tady budu další rok trčet a číst tvoje dopisy."
Cítila jsem se trochu provinile, že jsem Vitt nenapsala za celý rok jediný dopis. Opravdu jsem se styděla.
Slíbila jsem, že jí budu psát každý týden a připomněla jsem jí, že to, co řekl Matt, bylo myšleno vážně.
"Hele, slibuju, že budeme pravidelně někam chodit, nebudu pryč celé dny. Jestli chceš, můžeme i samy, Matt to pochopí." snažila jsem se jí utěšit.
Nakonec to vypadalo, že se mi jí podařilo usmířit. Když jsme sešly dolů, mamka s Mattem o něčem živě diskutovala.
Když nás uviděla, bezstarostně pokračovala.
"Hay, víš, jak jsem ti říkala o tom Richardovi, od kterého občas kupujeme ryby? Tady Matt ho zná!" Matt se zatvářil jako vládce světa a přikývnul.
"Jo počkat, to je on? Ten, kterému jsme jich pár prodali?"
Mamka se občas letaxem přemisťovala do takové vesnice, kde v docela velkém množství kupovala ryby od starého známého, které nám s radostí každý týden servírovala na všechny možné způsoby(ty ryby). Já už z toho takovou radost neměla.
Mamka mě vybavila pár srpcemi, připomněla mi, že mě čeká pozítří doma nebo případně v obchodě a zamávala nám od dveří na rozloučenou. První, co mě napadlo bylo to, že jsem měla veliké štěstí, že doma nebyl táta. To by takhle jednoduše rozhodně nešlo.
"Přál bych ti vidět její výraz, když jsem řekl, že oba moji rodiče chodili do Zmijozelu." řekl Matt, uchechtl se a táhl mě za ruku od našeho domu.

Zlatý Londýn

26. června 2013 v 13:43 | Hayley |  Prázdniny 1993
Jsme tady.
Jsme ubytovaní v Kotli, rodiče o tom ještě neví. Dnes hned ráno musím jít domů a pokusit se je nějak ukecat, abych mohla být přes prázdniny v Kotli. Mám trochu obavy, že mi to nedovolí, ale zkusím to. Mamka se určitě přemluvit nechá.
Ráno jsme se probudili venku u našich písmen ze sněhu, který nějakou velkou a nevysvětlitelnou záhadnou ještě pořád nezmizel. Ani nevím, jak a kdy jsme usnuli, vůbec si to nepamatuju. Každopádně hned jak jsem vstala mi bylo jasné, že se komáři přes noc činili. Byla jsem úplně sežraná, ty štípance jsem radši ani nepočítala. Ale asi to muselo být hodně špatné, protože se Matt při pohledu na mě trochu zarazil. Takže jsem si v pokoji na hlavu narazila velký červený klobouk, který až moc nápadně ladil s barvou mého obličeje a když byl čas odjezdu, sešli jsme i s těžkými kufry dolů. Chudák Matt, většinu času, kdy táhl ty svoje, se mi zdálo, že vidím kufry s nožičkami nebo s černou hlavou.
Ve Vstupní sini bylo rušno, všude samé kufry, vyděšená zvířata a všichni mluvili jeden přes druhého. O chvíli později jsme se přesunuli před hrad, kde stál nějaký pán a před ním byl velký kotlík, přenášedlo, jak nám záhy sdělil. Nikdy předtím jsem přenášedlem necestovala, docela jsem se bála. Když napočítal do tří, chytila se naše skupinka kotlíku a já jsem měla pocit, jako by mě něco zatáhlo za břicho a.. najednou jsme stáli před vlakem.


Postupně se tam začali přemisťovat i ostatní. Zalezli jsme do vlaku a hned v prvním kupé seděl Darius s Emily ze Zmijozelu. Přisedli jsme si k nim a chvilku po nás přišla Lin s Jane. Popravdě už si nepamatuju, kdo přišel dřív, vím jen, že když jsme vyjížděli, kupé bylo plné. Cesta byla mnohem zábavnější, než do Bradavic. Asi proto, že nás tam bylo hodně a že jsem neměla starosti o Vitt. Nejdřív jsme se tam několik minut přesouvali z místa na místo a dohadovali se, kdo si kam sedne a vedle koho, potom Darius usnul a Peter se dlouho rozhodoval, jestli ho má budit, protože mu chtěl vrátit kalhoty, nebo co to bylo, pak jsem si vzpomněla na Tulíka, naštěstí ho Matt nezapomněl vzít, tak jsem tam na něj chvíli šišlala a když jsem došišlala a vrátila mu ho, Darius začal kolem sebe máchat rukama, jako by nás chtěl všechny najednou pozabíjet. Následoval tunel a chvilka ticha. Když vlak vyjel z tunelu, ostatní se mezi sebou začali živě bavit o tom, po kolika půjdou na pokoj a jak budou ty pokoje velké.



Už jsme byli skoro na místě, když k nám přijela mile tvářící se paní s vožíčkem, na kterém bylo tolik sladkostí, že by nám to všem vystačilo na celý rok. Vlak začal zpomalovat a já uviděla dobře známé vlakové nádraží. Všichni se hned hrnuli ven mačkali se na sebe, jako by ve vlaku byla bomba. Když jsme se konečně dostali na vzduch, rychle jsme proběhli přepážkou a spěchali do Kotle, kde se měli rozdávat kufry.


Čekala jsem na něj asi dvacet minut, hned jak jsem ho dostala jsem potkala chlapa, který tam přiděloval pokoje. Zavedl nás s Mattem do horního patra. Ten pokoj moc velký není, ale myslím, že na přespávání a skladování věcí to bude stačit, i když tím druhým si nejsem úplně jistá. Přinejhorším si to odnesu domů. S Mattem jsme si dole koupili nějaké jídlo a šli s ním sednout do parku. Když jsme se vrátili, u pokojů pobíhal ten vlk, který prý patří profesorce na létání. Matt si ho chtěl pohladit, ale vrčel na něj. Zkoušela jsem to trochu jinak a chvilku vlka jen tak pozorovala a pak k němu pomalu natáhla ruku. Kupodivu se ke mně po chvilce přitulil a nechal se hladit. Připadala jsem si vážně hustě, jako že ke mně přišel, a na Matta jen vrčel, haha.


Potom mě Matt vzal do nějakého města, nevím už, jak se to tam jmenuje, vím jen to, že jsem tam byla poprvé - předtím jsem o něm vůbec nevěděla. Šli jsme prodat ryby, které jsme nachytali před odjezdem, dostali jsme okolo 5ti srpců. Pořád jsem otravovala s tím, jestli mi Matt ukáže, kde se dají sbírat listy, které se potom prodávají, tak mě tam vzal a rvali jsme stromy asi hodinu. Měli jsme z toho docela dost srpců, už se těším, až na ně pujdeme znova.


Už jsem dost unavená, natahovat se přes hodinu pro listí je docela namáhavé. Zítra se zase půjdeme někam podívat. Doufám, že mě rodiče pustí. Jestli ano, budou to ty nejlepší prázdniny. Možná bychom mohli vzít Vittorii s sebou, to by bylo super. Už se na ní hrozně moc těším.

Zkoušky a konec školního roku

25. června 2013 v 15:35 | Hayley |  1.ročník
Je po zkouškách a po závěrečné hostině.
Jsem šťastná, že dnes už konečně odjíždíme do Londýna, i když mi to tady bude chybět. Hlavně to výborné jídlo třikrát denně. A také Snížek, kterého jsme pravidelně navštěvovali. Bude mi chybět ten nejlepší profesor - Gonzáles, který nám poslední hodinu zahrál krásnou písničku.
Ale těším se. Hrozně moc se těším na prázdniny. A hlavně na to, až uvidím mamku a Vittorii.

Zkoušky se mi docela povedly, až na to, že jsem nestihla dva předměty.
První byly dějiny, které jsem napsala doufám na V, alespoň myslím.


Hned potom se konala zkouška z přeměňování. Test jsem zase napsala dobře, ale co mě naštvalo bylo to, že jsem nestihla praktickou část, jelikož se to jaksi protáhlo a na ostatní nezbyl už čas. Náhradní termín byl ve středu, ale to mi bylo tak špatně, že jsem nemohla ani vylézt z postele, takže létání a praktickou část přeměn jsem prostě neudělala. Snad tedy o prázdninách.


Dále byly zkoušky z formulí. Ani jsem se na ně moc neučila, a přesto jsem je až na pár nejistot napsala docela dobře.


Praktická část se mi povedla na V.


Tak trošku jinak to bylo s lektvary. Test jsem napsala, ale když došlo na vaření lektvaru, připadala jsem si jak blbeček, dvakrát mi z toho vzešla šedá břečka připomínající trolí sliny a když jsem si šla pro druhé přísady, tak mi ten hnusný profesor řekl, že dlouhé vlasy krátký rozum, z čehož jsem si nebyla jistá, jestli tím sráží mě, nebo vychvaluje sebe. Zajímalo by mě, jestli by to říkal i tehdy, kdyby měl dlouhé vlasy. Pitomec.
Takže lektvar jsem skazila, jak jen to šlo, ale nechápu to - minulý rok se prý vařil Bolesal a ten by se mi určitě povedl! Jenomže jsme měli uvařit Lehosil a já si ani nepamatuju, že bych ho někdy vařila, možná jsem chyběla, nevím.

No a poslední byla astronomie. Ta byla lehká. Jenom tam byla taková zvláštní otázka, ve které bylo napsáno několik slov takovou hatmatilkou, jakou jsem v životě neviděla, prý to byla marťanština a měli jsme to přeložit. He, marťanština, to určitě. No jo, to by nebyl Nomos, aby nedal nějaký vtípek i do testu.


Mrzí mě, že jsem nestihla všechny zkoušky, ale co, jsou na to celé prázdniny, alespoň si to budu moct trochu oživit, i když, těžko říct, jestli vůbec něco pujde oživovat, myslím, že už jsem všechny vědomosti naučené nazpaměť vyplýtvala.

A včera... včera byla hostina. Ukončení školního roku. Moc jsem se netěšila, protože ten den hlásili v rozhlase, že projev bude mít ten "úžasný" hlavní profesor.
Ve Velké síni všude visely vlajky Mrzimoru, proč, to bylo nadevše jasné. Nejdříve se rozdávaly vysvědčení. Celá jsem se klepala, a zimou to určitě nebylo. Když jsem konečně dostala vysvědčení, dost mě to zarazilo - měla jsem tam jen dvě známky a pod tím napsáno neprospěla. To ale přece není možné, až na dva předměty jsem byla na všem, takže mi chybí minimálně známka z astronomie a z formulí. To je vážně vrchol. Budu s tím muset za někým jít. Ty dvě známky, co na tom papíře vypadaly tak opuštěně, byly V. Matt měl 4 V. Ach jo, taky jsem mohla mít, kdyby mi nezapomněli napsat správně vysvědčení. Štve mě to, takové komplikace.


Podle mrmlání ostatních jsem usoudila, že mají podobný problém jako já.
Potom nastoupil ten chlap a začal vykládat, jak jinak než nesmysly. Všichni do jednoho se na něj mračili a měli jedovaté poznámky, dělal, že to nevidí a neslyší a mlel si dál svoje. Nakonec řekl něco, co nám všem hned zvedlo náladu - že inspekce odjíždí z hradu a předal slovo profesoru Brumbálovi. Když ten profesor odcházel, nezatleskal mu vůbec nikdo, překvapivě. Potom Brumbál předal pohár Mrzimoru a řekl pár slov. Když domluvil, síní se začal nést bouřlivý potlesk a pokřikování. Všichni tleskali jako by to mělo být to poslední, co v životě udělali a potlesk trval několik minut. Brumbál se s pobaveným úsměvem podíval na profesora a radostně nás sledoval. Bylo to úžasné, ve vzduchu bylo cítit uvolnění a štěstí a atmosféra se rázem naprosto změnila. Zkrátka nezapomenutelné, nepopsatelné.
Když potlesk utichl, Brumbál řekl, že z toho tleskání musíme být pěkně vyhládlí a na stolech se objevilo neskutečné množštví jídla, myslím, že tolik ho bylo jen na hostině na začátku roku.


Večer po hostině jsme se potom procházeli s Mattem po hradě. U jezera jsem od něj dostala nádherný model lodi a překrásnou kytku, nevím, co to přesně bylo, ale v životě jsem takovou neviděla.
Hrozně moc se těším na prázdniny, strašně strašně strašně moc a ještě víc. Máme toho tolik v plánu. A ty, deníčku, se o všem dozvíš jako první.

Na hradě je celkem klid

14. června 2013 v 17:43 | Hayley |  1.ročník
Já vím, já vím. Nějakou dobu jsem do tebe nepsala, ale nezlob se, ono se totiž nic moc neděje. Opravdu.. nevím, jak je to možné, ale potom, co jsem si začala myslet, že je s námi konec, to najednou přestalo. Nevím proč, co se stalo, ale je tady klid. Žádný Clapham ani chlap v černém plášti, holí a mastnými vlasy. Zkrátka.. nic. Sice rozhodně není vše v pořádku, pořád se tu všude poflakují inspektoři a přišli noví profesoři. Aby jsem si nepřišla, že to psaní zanedbávám, napíšu alespoň v bodech věci, které nějakým způsobem stojí za zapsání (i když bych je těžko zapomněla).

  • Pan Parker se ještě pořád nenašel, pravděpodobně stále pobíhá po hradě a spřádá plány, které nejsou nikomu moc jasné. Vážně mě vytočilo, když se po škole rozlehl hlas toho hlavního profesora, nebo jak se mu říká. Prý se po škole producíruje osoba v kápi, kterou je právě pan Parker. To určitě. Oni si prostě musí za každou cenu vymyslet své odůvodnění pro to, co se děje, aby se to připočetlo k jejich dobru. Jak jinak, že.
  • Ano, přesně tak, máme ve škole trola. Myslím jako opravdového trola, ne jako trola, co se nových profesorů týče (i když, to také). Toho rána jsem ho viděla ve Vstupní síni. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem naživo spatřila trola. Vypadal.. no, řekněme, že nejhorší stupeň známkování ve škole by pro něj byla pochvala. Koukal na nás pohledem, který mi připomínal pohled člověka po ohnivé whisky a tak tak jsem mu uhnula z cesty, než mě málem zašlápl. Zatím jsem ho viděla jen jeden den u knihovny, je možné, že svou nadměrnou blbostí zranil nějakého studenta, který okolo něj prošel s kápí na hlavě, ale to nevím. V tak velkém hradě se může ztratit dokonce i takovýhle trol.
  • Zastavil mě nějaký páprda, který chtěl zavést do kabinetu profesorky Mang, prý přišel na její místo. Moc se mi ho tam odvádět nechtělo, ale když mi řekl, že nemám na výběr, nakonec mi opravdu nic jiného nezbylo. Cestou nám jako spása přišla do cesty Sayaka. Byla jsem vážně šťastná, že ji vidím. Bylo vtipné sledovat jejich rozhovor, Sayaka měla argumenty, které toho chlapa vždycky na chvíli umlčely, než začal znova plácat tou svou neslušnou hu..pusou.
  • Viděli jsme profesora Brumbála. Sice jen na okamžik, ale viděli. Bohužel jsem mu mávala z leže, protože mě předtím trefilo trio Mitchie, Bell a ještě nějaká holka. Začínám je nesnášet. Myslí si, že je hrozně vtipné, když pobíhají po hradě a podráží všem nohy. Ano, vtipné, málem jsem se potrhala smíchy, když jsem deset minut nemohla vstát. Blbky.
  • Alashama se Sayakou nám ukázaly tu další místnost, která vede z té tajné mini místnůstky. Je to tam nádherné, úžasné.. a tak dále. Je tam spousta místa, krásné postele, skříně, knihovnička, velký stůl a také sklad. S Lin, Dariusem a Mattem jsme se dohodli, že si založíme něco jako fond, na který každý dáme nějaké peníze a nakoupíme tam nějaké věci, které se můžou hodit. Jsem hrozně šťastná, že máme místnost, o které víme jen my a můžeme se tam kdykoliv zašít bez obav, že by nás někdo našel. A hlavně jsem vděčná, že nám o ní Sayaka s Alashamou řekly. Nemůžu se dočkat, až tam nanosíme nějaké další věci.



O několik dní později mě Matt zavedl do té místnosti. Deníčku, to bys musel vidět. Bylo to nádherné. Sice pro mě pořád něco dělá, ale já si na to prostě nemůžu zvyknout. Pokaždé se mi hrnou slzy do očí. Dostala jsem od něj krásný náramek se srdíčkem a M uprostřed. Dobře, přestávám psát, protože už se u toho zase usmívám jak pitomá. Ach jo.. ani nevíš, jak moc ho miluju. No, nevíš, protože já bych to stejně neuměla ani popsat.
  • Šli jsme se podívat do kanálů druhým vchodem. Ani nevím, jak se na tom Matt s Dariusem dohodli, ale zkrátka jsme se sebrali, převlíkli se do oblečení, kterého nebude škoda a vyrazili jsme za smradlavým dobrodružstvím. Bylo to odporné. Museli jsme se ponořit až po pás do té špinavé páchnoucí vody a máchat se v tom několik minut. Co jsme ale našli, byl deník. Podle toho, co se tam psalo jsme poznali, že patřil nějakému člověku, který tu byl před pěti lety, když poprvé zaútočili Rudí.

  • Měli jsme hodinu lektvarů s tím nepříjemným chlápkem. Celou dobu tam ponižoval profesorku Mang, ať jsme řekli cokoliv, vždycky si něco našel, a když se mu zdálo, že vlastně dělala všechno správně, tak to obrátil v to špatné. Moc si toho nepamatuju, protože jsem si bolestivě kousala jazyk, abych nic neřekla, a také abych se soustředila na něco jiného, než na ty jeho řeči.
  • Chtěli jsme si udělat pyžamovou párty na hodině Symbolů, ale paní velrybě profesorce se to nelíbilo. Já, Jane, Jordy a Danny jsme přišli v pyžamech a s polštáři a plyšáky v rukou. Profesorka se dokonce ani netvářila překvapeně, její tvář zůstala stejně hnusná, jako předtím a kluky vyhodila. Nás s Jane tam nechala a mě zabavila lamu od Matta. Prý mi jí vrátí, jestli se jí moc nezalíbí. To už jsem bohužel nezjistila, protože jsem, pravděpodobně vinou pyžama a polštáře, usnula při hodině a probudila jsem se až v podvečer.


To je asi tak všechno. Slibuju, že pokud se stane něco zajímavého, nezanedbám tě a budeš to vědět jako.. dobře, jako první ne, prostě hned po všech ostatních, kterým to řeknu.

Boj začíná

9. června 2013 v 17:18 | Hayley |  1.ročník
Myslela jsem, že už to nemůže být horší. Jak se ale zdá, hranice toho, co je považováno za bezpečné, není nikdy přesně vymezena. Je pět hodin ráno, začíná se rozednívat. Skoro celou noc jsem nespala, usnula jsem kolem druhé a až do teď se neklidně převracela. V polospánku se mi objevovaly hrůzné obrazy.. Ne, nebudu to popisovat, protože bych potom možná nedokázala popsat poslední dva týdny.
Jeden den po hodinách formulí jsem přišla do Vstupní síně. První, čeho jsem si všimla, byl Clapham, který se na mě dost podezřívavě koukal. U schodů stál Matt a něco se mi snažil naznačit. Potom C. prošel kolem nás. Šli jsme za ním, i když, spíš mě Matt táhl, protože podle mého názoru to bylo jako dráždit hada bosou nohou. Cestou jsme ho ztratili, tak jsme šli do sovince. Tam ležel na stole.. sešit. Ten sešit, který nám před nějakou dobou tak záhadně zmizel. Se zatajeným dechem jsem ho otevřela. Byl prázdný. Celý jsem ho prolistovala, ale ani čárka. Šli jsme si sednout pod schodiště. Tam za okamžik přišel Clapham. Říkala jsem si, že teď to určitě přijde. Někam nás zatáhne a vymaže nám paměť. On se ale tvářil úplně klidně a zeptal se nás, jestli si také jdeme poslat sovu, nebo co to říkal. Ani už nevím, bála jsem se, kdy se jeho výraz změní, ale on vklidu odešel nahoru. Matt hned chtěl jít za ním. Já nevím, jemu je snad jedno, že nám může ublížit. Nakonec jsme tedy šli. Snažil se poslat po sově nějaký dopis, nebo co. Když odcházel, dokonce se na nás usmíval.


Ve Vstupní síni stál zase on. Najednou začali z Velké síně vycházet lidi, hodně lidí. Někteří se tvářili zmateně, někteří zase pobaveně. Šli jsme se tedy podívat, co vzbudilo takový rozruch. Na konci Velké stála tabule a na ní bylo cosi načmáráno. Něco ve smyslu, že ho nikdy nedostanou. Pod vzkazem bylo velké P. Neubránila jsem se úsměvu. Za sebou jsem uslyšela rozzuřený hlas Claphama, který záhy vystřelil ze síně jak neřízená střela.


Šli jsme za ním, ale nikde jsme ho ani nezahlédli. O chvíli později se školou rozlehl hlas, který hlásal Expresního Věštce. Další? Matt si tedy stoupl do řady, ve které ho neomaleně předběhl C. Ovšem, ten aby něco neměl jako první. Z řady se okamžitě neslo nesouhlasné mrmlání.


Ve Věštci se nepsalo nic, o čem bysme nevěděli. Jen o profesoru Parkerovi, který utekl a skrývá se zřejmě někde na hradě. A ostatní se akorát snaží vypadat, jako že něco dělají, a že je všechno vlastně v naprostém pořádku. Bylo tam i pár slov profesora Brumbála.


Nad poslední větou jsem se tak trochu pozastavila, protože mi jaksi nebylo úplně jasné, kde bychom měli hledat pomoc a už vůbec ne, komu o ní říct, jelikož všechny možnosti už jsme vyčerpali. Optimista Brumbál.
Po hodině astronomie jsem hodinu čekala na to, až skončí i Mattovi a potom jsem po žebříku vylezla do učebny. S Mattem jsme se totiž domluvili, že vše řekneme i Nomosovi, měl by to vědět. Vzal nás tedy do kabinetu, kde jsme asi už po páté řekli vše, co víme. Také nám nic moc neporadil, jen ať si dáváme pozor. Ne, najdeme Claphama s tím jeho kumpánem a poprosíme je, jestli by nás mohli zabít rovnou a bezbolestně. *smajlík s protočenýma očima*


Před kabinetem na nás čekali Darius a Lin. Tvářili se, jako by právě dostali nějakou extra tajnou misi. Lin mi podstrčila papírek, na kterém bylo napsáno slovo, u kterého jsem vůbec nechápala, co s ním mám jako dělat. Později jsem pochopila. Došli jsme k jedné zdi v nevím kolikátém patře a všichni začali šeptat slovo, které bylo na papírku. Objevili jsme se v malé místnosti. Tak to bylo to tajné místo, o kterém Alashama mluvila. Prý vede ještě dál, ale my si zatím musíme vystačit s tou místností. No co, na to, aby jsme se tu domluvili na tom, na čem jsme potřebovali, to stačilo.


Shodli jsme se, že bude nejlepší napsat na Ministerstvo, ale jiným způsobem, než to posílat přes sovinec. Lin nabídla pujčit svou sovu. Už nám chyběla jen obálka na dopis, abychom to mohli poslat. Matt tedy odešel s Dariusem nahoru pro potřebné věci. Uběhlo pět minut, nic. Deset, patnáct.. už jsem byla vážně nervózní. Sebrala jsem se a chtěla jít nahoru, ale u východu z místnosti jsem neustále padala. Prostě jako by se mi pletly vlastní nohy. Bylo to asi něco podobného, jako nedávno ve Velké síni, prostě nějaké zakopávací kouzlo. Když jsem se konečně "dokopala" o něco dál.. stál přede mnou Clapham. Měl výraz, jako by mu patřila celá škola. Na okamžik jsem uviděla Dariuse, jak jde před ním a někam zachází. C. mě poslal nahoru a já ho celkem s radostí poslechla.


Ve společenské Matt nebyl. A nebyl ani v ložnici. Už jsem se vážně bála, co se s ním stalo. Asi po patnácti minutách se konečně objevil, celý udýchaný. Zatáhl mě do pokoje a tam mi začal vyprávět. Nechtěla jsem tomu věřit.
Prý s Dariusem běželi zkratkou a najednou Darius zakopl a nemohl se zvednout. Když mu Matt pomáhal na nohy, nějaké kouzlo mu také podrazilo nohy. Potom se z ničeho nic objevil ten chlap, který stál u brány s Claphamem. Vyhrožoval mu, že na to, jak je mladý, si moc zahrává a další věci, které si radši ani nechci představit. Potom zmizel a po chvilce přišel Clapham. Darius byl v bezvědomí a C. obvinil Matta, že ho napadl on. Takový nesmysl! C. si někam Dariuse odvedl a Matt na něj měl počkat, než si pro něj také přijde. Kouzlo, které mu bránilo se zvednout ale naštěstí po chvíli přestalo účinkovat, a tak utekl tak nejrychleji, jak jen mohl.
Matt v tu chvíli dostal nápad, že bychom mohli napsat nějaké Amelii, co prý sem ještě před rokem chodila a teď pracuje na Ministerstvu. Jenomže tu byl jeden problém: neměli jsme sovu. Asi dvacet minut jsem létala po koleji a snažila se sehnat někoho, kdo sovu má. Potom se konečně objevil Jordy, který nám jí s lehkým údivem pujčil. Když byl dopis konečně odeslaný, málem jsme umřeli úlevou.


Chvíli jsme seděli a povídali si a po několika minutách přiletěla sova. Otevřeli jsme obálku, ale tam byl ten samý dopis, se kterým jsme sovu vyslali. Začali jsme panikařit, že Rudí hlídají sovy a že nám dopis jednoduše poslali zpátky. Naštěstí o okamžik později přišel další dopis, ve kterém byla jediná věta a podepsaná Amelia. Byla na cestě k hradu. Zaplavila nás další vlna nečekané úlevy. Už ani nevím, kolik uběhlo času, ale sešli jsme dolů a Matt nepřetržitě opakoval heslo a tím držel vchod otevřený. Potom do mě někdo lehce narazil. Byla to ona, Amelia. Pořád se nějak nemohla dostat do pokoje, nebo nevím, jestli jen byla dlouho pod zastíracím kouzlem. Když se konečně zviditelnila, trochu nedůvěřivě na mě koukala, ale když nás Matt představil, vypadalo to, že jí nedůvěra z očí zmizela. Po šesté(nebo pokolikáté) jsme vše zopakovali. Slíbila, že nám pomůže, ale musí si dávat pozor, protože Rudí mají své lidi určitě i na Ministerstvu.


Když odešla, seděli jsme s Mattem a přemýšleli, co dělat dál. Pořád jsme v chodbě slyšeli plížilé kroky a báli jsme se vyjít z pokoje. Nakonec jsem se odvážila a šla se podívat, co se děje dole. Byl tam neobvyklý ruch a hrozně moc lidí. Dokonce i učitel, myslím, že mi o něm kdysi Cari říkala, že ho nemá ráda. Některé lidi jsem poznávala jen od vidění, ale rozhodně nepatřili do naší koleje. Vařil se tam nějaký lektvar.


Ale co to tady vlastně plácám o lektvarech. Včera večer přišlo to nejhorší..
Seděli jsme s Mattem ve společenské a já zrovna začínala psát úkol na formule. Najednou nám stál za zády Clapham. Už se netvářil ani trochu přátelsky a ani se o to nepokoušel. Chtěl vědět, kde všichni jsou. Vážně jsme neměli tušení, nikoho jsme za celý večer nepotkali, ale on nám nevěřil. A potom se objevila ta hrůzu nahánějící osoba v kápi. Ten člověk byl celý v černém a měl dlouhou hůl. Ano, byl to ten, se kterým se tehdy Clapham domlouval a který napadl Matta s Dariusem. Šel z něj opravdu strach. Když jsem já něco celá rozklepaná podotkla, začal vyhrožovat, že jestli mu Matt neřekne jména, tak si mě odvede a nějak to dostane ze mě.


Nakonec to dopadlo tak, že ten celý v černým odešel hledat ostatní s tím, že až je najde, řekne jim, že jsme je prozradili. Clapham nás vyhnal do pokojů, museli jsme každý do svého. Dlouho jsme tam ale nevydrželi a za chvíli už jsme vycházeli z koleje. Jenomže u zkratky, kterou jsme chtěli jít, Matt zakopl. Bylo mi jasné, že tohle je předem prohraný boj, Clapham byl zřejmě někde za námi. Ani jsem nemusela utíkat a nohy mi podjely také. Jako naschvál se zrovna otevřel vchod od zkratky a z něj vyšel ten chlap. Čekala jsem, že ze sebe každou chvíli vyklepu duši, když řekl, že přemýšlí, jak by mohl zabít Matta, aby to vypadalo, že se zabil sám. Prý by mu to nedělalo žádný problém, když už se mu podařilo odklidit Gordona. Málem jsem se tam rozbrečela. Naštěstí nás nechal být a pod pohrůžkou, že jestli nás ještě jednou uvidí, už to nedopadne takhle dobře, odešel.


Nechápu, kde se v nás vzala ta odvaha, ale po pár chvílích, kdy jsme drkotali zuby strachy, jsme začali utíkat znova. U té zkratky jsme zakopli znova, ale asi tam tentokrát byla nějaká past. Praštila jsem se při pádu do čela a pěkně si ho odřela. Zkusili jsme to druhou stranou. Chtěli jsme jít na ošetřovnu, ale tam, jako už několik dní, nikdo nebyl. Utekli jsme tedy pryč z hradu do skleníků. Tam jsme ale nemohli být celou noc, tak jsme se vrátili do hradu, aniž bychom věděli, co přesně vlastně hledáme. Potkali jsme Theodora, Nicol a Lucase z Havraspáru. To bylo asi tak všechno, celý hrad vypadal, jako by to bylo už několik let, co tudy naposledy někdo prošel. Sem tam jsme viděli někoho proběhnout. Radši jsme se vrátili do pokoje, protože nám, zdá se, nezbylo nic jiného. A to je celé.
Vážně pochybuju, že dnešek bude probíhat normálně. Vždyť už nemůžeme snad ani na snídani, nemůžeme ani vystrčit nos z pokoje. Myslím, že když tu zůstaneme, nebo se někde schováme, nic nám neudělají. Nemůžeme tady ale přece jen tak sedět a čekat, až bude hrad v troskách a polovina lidí mrtvá. Panebože, to je tak hrozné. Kdybych to alespoň mohla napsat mamce. Jenomže co by s tím udělala? Jak s tímhle může kdokoliv cokoliv dělat?
Opravdu doufám, že má Brumbál nějaký plán.....

Prozrazeni

7. června 2013 v 17:31 | Hayley |  1.ročník
Bojím se dnes vstát z postele. Nevím, co se bude dít, až potkáme Claphama, ale myslím, že nic dobrého to nebude. Ale všechno popořadě.
Den po posledním zápisu jsme s profesorkou Mang chtěli dořešit ten předchozí den. Jestli je možné ještě něco dělat. Čekali jsme na ní ve Vstupní síni, kam si pro nás měla přijít.


Když konečně sešla dolů z prvního patra, jen se na nás podívala a Matt přikývl na něco, co jsem neslyšela, ale podle toho, kam jsme potom šli, to bylo asi něco ošetřovně. Dovedla nás tam a my to měli znova povědět Sayace a panu Careymu. Pan Carey většinu času jen přikyvoval a mračil se, ale nic moc neříkal. Po pár minutách, kdy Matt zopakoval všechno, co jsme řekli zatím jen pár osobám, začala debata o tom, co podniknout. Napadlo nás, že by se měla prohledat ta jeho podezřelá pracovna, kterou má na střeše. Šli jsme si tam tedy s Mattem sednout na lavičku, a když se objevila Sayaka s Alashamou, radši jsme odešli, abychom nepůsobili moc nápadně, kdyby se tam najednou objevil Clapham.


Vrátili jsme se zpátky na ošetřovnu a čekali, až se výprava vrátí zpátky. Když se otevřeli dveře, vystřelili jsme k nim, protože jsme se celou dobu nedočkavě třásli na to, co tam najdou. Jenomže tam nic nenašly. Prý jen nějaké obyčejné kolejní věci ze Zmijozelu. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Takže zase jsme se nikam neposunuli.
Když jsme přišli do společenské, bylo tam živo. Až to bylo divné. Hned jsme si všimli, co tak upoutalo pozornost ostatních. Vzadu stál nějaký kluk v červeném plášti s bílými vlasy. Očividně to ale nebyl nikdo z Nebelvíru, protože na něj všichni pokřikovali a tvářili se naštvaně. Taky jsem ho nepoznávala. Když jsem přišla blíž, došlo mi to. Byl to Lucas Colin a ten jeho hnusný uhihňaný obličej.


Vypadalo to, že když mu Jordy začal mířit do obličeje a nasadil výraz, kterého bych se tedy bála taky, tak se Lucas zalekl a začal utíkat. Moc daleko ale nedoběhl, protože ho někdo zazdil. Drželi jsme ho ve zdi, dokud Mike nedoběhla pro Claphama. Ten ho odvedl pryč. Colin odcházel, jak jinak, než hihňajíc se.


Včera jsme se s Mattem rozhodli, že napíšeme na Ministerstvo. Všechno o Claphamovi. Bohužel to bylo asi to nejhorší, co nás mohlo napadnout. Když jsme se na tom ve Vstupní síni domluvili, Clapham stál na schodech. Sice hodně daleko, ale asi ho napadlo, že to, co si šeptáme, není nic s čistými úmysly. Tedy, spíš naopak, pro někoho, kdo čisté úmysly nezná, to muselo být něco nového. No, zkrátka jsme se sešli v sovinci, kde jsme chtěli napsat dopis a pak ho poslat.



Když měl Matt skoro dopsáno, chtěla jsem si to přečíst, ale najednou.. byl sešit pryč. Zmizel někde ve vzduchu směrem k východu. Nechtěla jsem věřit tomu, co se mi vkrádalo do hlavy, a sice to, že to byl Clapham pod zastírákem. To prostě nemohl být. Jestli ano, jsme v háji. Nevím, co bude dál.
Vystřelili jsme ze sovince a doslova doletěli do ložnice. Chvíli jsme jen panikařili, ale pak se uklidnili a zamysleli se, co můžeme dělat. Nejdřív jsme běželi na ošetřovnu. Nikdo. Potom za Coldwellem. Taky tam nebyl. Nakonec jsme na chodbě potkali Alashamu. Bylo to pro nás jako spása. Odvedla nás do kabinetu, kde jsme jí řekli, co se stalo.


Řekla nám důvod, proč před pěti lety vnikli Rudí do hradu, a co tady vlastně hledali. Mluvila o vejci nějakého tvora. Mezitím přišla i Lin. Myslím, že teprve v tu chvíli nám došlo, jak moc je situace vážná. Ostatní si jen myslí, že je všechno v pořádku a že každá věc, co se tu děje, je pro naše dobro. Ale ono je to pro dobro někoho úplně jiného.

K večeru se ozvalo další hlášení.


Bylo to jasné. Zítra už zřejmě neuvidíme ani jednoho z nich. Seděli jsme ve společenské na koleji a bavili se o tom, co se děje. Všichni byli docela zamlklí. Vůbec jsem se tomu nedivila. Nejradši bych se tam rozpovídala o všem, co vím, ale to by rozhodně nedopadlo dobře. Tak jsem jen tak seděla a koukala na to, jak jsou všichni pořád více vyděšení.


Potom přišel profesor Coldwell. Jeho zachmuřený výraz všem napovídal, že nám rozhodně nepřišel rozdat čokoládu. Prý se to oficiálně dozvíme až zítra, ale chtěl se s námi alespoň rozloučit. Je to tady. Jeden z lidí, kteří by mohli něco udělat. Asi právě proto se ho radši zbavili. Chtělo se mi z toho brečet, co budeme dělat teď, když všichni odejdou a zůstane tady jen inspekce? Ještě ke všemu Clapham pravděpodobně ví, že my víme. Teď už mu nic nebrání rozjet jeho plán.
Nevím, co bude dál.


Brumbál zbaven funkce

6. června 2013 v 17:54 | Hayley |  1.ročník
Brumbál s profesorem Coldwellem měli pravdu. Už to bude jen horší.

Nějakou dobu se nic nedělo. Clapham se nezdál o nic méně ale ani o nic více podezřelý, než byl do té doby. Už dlouho zde panuje ona atmosféra, kterou bych nenazvala nijak jinak, než "klid před bouří". Myslíte si, že se nic neděje, ale cítíte to napětí ve vzduchu. Víte, že se něco stane.
Před pár dny u oběda se z rozhlasu ozval pan Záklapka. Jeho arogantní hlas se historicky poprvé rozléhal celou školou.
To, co jsme slyšeli, znělo spíš jako vtip, než důležité oznámení. Prostě jsme tomu odmítali věřit.


Ve Vstupní síni stál nějaký chlap a vyřvával na celé kolo Expresního Věštce. Matt vzal rovnou dvě čísla a rychlostí člověka, kterému za zády letí hejno včel, jsme vyběhli nahoru. Opravdu to tak bylo. Žádný vtip (jako by Clapham znal pojem "legrace"), Brumbál byl svržen. Už nebyl nikdo, kdo by mohl ochránit hrad od toho, co přicházelo. Inspekce se dále chystala vyhodit několik učitelů, o kterých si mysleli (a víš, deníčku, co znamená myslet), že nejsou dostatečně vhodní na svou práci. Mám ale tušení, že nešlo vůbec o to, jak dobře učí.


Kdo nás tedy potom bude učit, když polovina profesorů bude vykopnuta z hradu jako nechtěný pes přede dveře? Co to má, sakra, být? Vlastně mi docela dochází, proč se to děje. Všechno se začíná plnit. Pravděpodobně plán Rudých. Opět jsme se rozhodli jít za Coldwellem. Musí z nás být vážně nadšený, jsme tam jak stálí zákazníci v obchodě. Moc jsem z jeho rad nepochopila, vypadalo to, jako by se nemohl rozhodnout, jestli bude lepší čekat, až spadne hrad, nebo nás vyslat na jistou popravu a dát nám za úkol sledovat Claphama. Zkrátka jsme z toho moc moudří nebyli.


Večer nebyl o moc lepší. Přišel nás totiž opět navštívit náš starý dobrý přítel Záklapka. (Promiň, deníčku, že mu tak říkám, ale jednou jsem to slyšela od Jeffa a pokaždé, když to napíšu, mi je hned o něco lépe) Už zase se tvářil, jako by nás pozval na máslový ležák a pořádal oslavu narozenin. Vyptával se, co si myslíme o opatřeních, která podnikli. Nedokázala jsem ani hrát, že jsem s ní za jedno, protože kdybych se měla projevit má zlost vůči němu, asi bych měla síly za deset. Až podezřele moc často na mě zíral, byla jsem z toho nervózní, tvářil se, jako by něco tušil. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby to tak bylo, úplně živě si ho dokážu představit, jak pod zastírákem špehuje u nás v pokoji.
Potom se najednou objevila paní profesorka Mang. Tedy, ne objevila, samozřejmě normálně vyšla po schodech. Jakmile přišla, pustila se do Claphama. Musím přiznat, že jsem nikdy nikoho neviděla pronést tak upřímnou a odvážnou řeč. Paní profesorka tam spustila dlouhý "projev", za který by si vážně zasloužila ocenění. Ale ne, opravdu. Alespoň někdo tam zůstal normální a nebál se vyjádřit svůj názor.


S Mattem jsme se domluvili, že bude nejlepší si s profesorkou promluvit, protože to je v téhle chvíli pravděpodobně jediný člověk, který nám může pomoct. Odvedli jsme ji nahoru do pokoje, kde jsme měli jistotu, že nás nikdo neuslyší a všechno jsme jí vylíčili. Každou věc, kterou jsme řekli profesoru Brumbálovi. Vypadala, že jí to dost rozhodilo.


Sice tušila, že Clapham není jen obyčejný inspektor, ale tohle si rozhodně nemyslela, že by mohl mít společného něco s Rudými. Radili jsme se o tom, co bychom měli udělat. Než jsme stihli dojít k nějakému závěru, profesorka, zřejmě vyčerpáním z množství informací, usnula. Uložili jsme jí teda děti, které přinesla sebou a odebrali se také spát.


Clapham je asi Rudý, Brumbálova pracovna velkolepá

3. června 2013 v 23:30 | Hayley |  1.ročník
Pokud byl minulý týden divný, tenhle byl ještě divnější.
Popravdě se mi nechtějí rozepisovat obyčejné události, co se za týden staly, protože mi myšlenky neustále běhají pouze k jedné jediné věci. Ano, věci, ne člověku. Vše se to jaksi rozšířilo. Není to jen o Claphamovi, i když v podstatě za všechno může pravděpodobně on. Ale nejede v tom sám. Někdo mu pomáhá.

Měla jsem toho docela dost. Byla jsem unavená.. jsem unavená. Poslední dobou moc nespím, jen dlouho do noci přemýšlím, i když to k ničemu není. Dnes k nám na hodinu přišel další inspektor. Byl dotěrný, kontroloval sešity a rušil hodinu. Takový ošklivý dědula. Od Matta jsem se po OPČM dozvěděla, že u nich byl inspektor taky. Když jim skončila hodina OPČM, Matt pro mě doběhl na pokoj, kde jsem podřimovala, a vytáhl mě z postele s tím, že ten inspektor vyslýchá Coldwella, či co. Tak jsem letěli směr jeho kabinet. Ten byl bohužel zavřený, ale bylo do něj vidět maličkou škvírkou ve dveřích. Když inspektor odešel, kousek jsme ho sledovali, ale brzy se nám ztratil. Zato jsme narazili znova na Claphama. Ani nevím, proč jsem souhlasila, že za ním zase půjdeme, protože už tak jsem byla dost vynervovaná. Asi se aktivoval můj adrenalinový zásobník a najednou jsem se viděla běžet s Mattem za C. Ale on.. šel ven. Ven z hradu až k bráně, za kterou se nedalo dostat.


S Mattem jsme se krčili ke zdi přičemž on měl lepší výhled. Občas jsem zaslechla nějaké slovo a nejvíc mě znepokojoval pohled na Matta, který se křečovitě tiskl ke zdi a držel si dlaní pusu. Slyšela jsem dost na to, abych pochopila, o co jde. Clapham stál na jedné straně branky a na druhé straně se choulil nějaký chlápek v černém. Moc jsem toho ale neviděla. Bavili se o tolika věcech, že si na ně ani nedokážu vzpomenout. Nejdřívě mluvil o Sayuri. O tom, jak ho napadla, jak jí sebral hůlku a že prý se jí pokusí vyloučit ze školy. Myslím, že ho ten chlap varoval, ať C. někdo nezačně podezřívat, ale C opáčil, že prý stejně všichni jdou jen po Curtisovi.


Co jsem nepochopila(řekl mi to až Matt, sama jsem to nezaslechla a M. ani neví, jestli tomu rozumněl správně) bylo, proč se ten chlap ptal, jestli někdo-oni přistoupili na podmínky. Nevím, na jaké podmínky by měl kdo přistupovat. Další věc, které jsem nerozumněla, byl nějaký "mrtvý", o kterém mluvili. Tedy, mluvili o něm v tom smyslu, že si všichni myslí, že je mrtvý, a že je to dobře. Potom jsme zaslechli jen "kdy se zbavíte.." a víc jsme neslyšeli, mluvili dost potichu.
Potom.. jsem nás asi prozradila. Vyklonila jsem se a ptala se Matta, co se děje. Když jsem se vyklonila, zahlédla jsem, jak tomu chlapovi trčí z tašky nějaká červená látká. Červená.. látka..


Matt na mě udělal asi trochu hlasitě "pšššt" a to byl moment, kdy se ten chlap vyklonil a řekl, že něco zaslechl. V tu chvíli jsme radši co nejrychleji zdrhli zpátky do hradu. Běželi jsme za profesorem Coldwellem. Bylo mi trochu trapně, protože jsem se bála, že nad tím jen mávne rukou, nebo že nám nebude věřit.


Ale jen co začal Matt mluvit, řekl jen "pojďte" a dovedl nás.. až k řediteli. Bylo mi o to hůř, protože skončit u ředitele, to už něco znamená, ať v dobrém, nebo špatném. Před námi byl Lucas, mezitím jsme si prohlíželi ředitelovu pracovnu, která vypadala naprosto úžasně. Po zdech byly vyvěšeny portréty, jak jsme se dozvěděli, bývalí ředitelé.


Když Lucas konečně vyšel ven, vyzval nás Brumbál, ať se posadíme. Matt spustil, všechno mu pověděl. Brumbál ani na okamžik nevypadal, že by o nás pochyboval. Všechno si poslechl s vážným výrazem v obličeji a pochopením v očích. To, co řekl potom, se nám moc nelíbilo. Povídal, že se plní to, čeho se obávali, a že to bude pravděpodobně jen horší. Poděkoval nám a upozornil, že bysme rozhodně neměli pokračovat ve sledování Claphama, protože by se nám to mohlo nepěkně vymstit. Když bylo vše řečeno, rozloučili jsme se a odešli. Ve dveřích nám profesor Coldwell řekl, ať si dáváme pozor. Zopakoval Brumbálovu větu. Prý brzy pochopíme, že nastanou horší věci.


Děkuju mockrát za povzbudivé přání na dobrou noc. Nevím, jestli jsem klidnější, nebo ještě víc zmatená. Jsem na jednu stranu ráda, že o tom konečně ví ředitel, někdo, kdo má moc s tímhle něco dělat. Jenomže ani on, ani profesor nevypadali, že by získali odhodlání pokusit se vykopat Claphama ze školy.
Jak tohle dopadne, to by mě vážně zajímalo. I když... vlastně ani moc ne.

Vydává se Clapham za Curtise?

3. června 2013 v 1:08 | Hayley |  1.ročník
Deníčku..
*roztřeseným písmem*
Tenhle den byl tak děsivý a neuvěřitelný, že se mi to sem vlastně ani moc nechce psát. Ale musím. Musím to všechno napsat, jinak mi z toho všeho asi brzy praskne hlava.
Matt tu už chrní, ale já z toho nemůžu spát. Prostě to nejde. Je to tak neskutečné.
Dnes nás totiž napadlo něco opravdu šíleného - budeme sledovat Claphama, toho inspektora! Ano, myslí, že to byl dobrý nápad, ale asi jsem viděla víc, než jsem chtěla.
Ukázal se na obědě, jenomže tam vysedával hrozně dlouho, a tak jsme na něj čekali ve Vstupní síni. Asi po 10ti minutách opravdu vyšel ven. Vydali jsme se za ním, ale nic zajímavého se nedělo. Sedl si na lavičku u knihovny a otevřel si nějakou knížku. Matt se schoval za jeden roh, já za druhý. Asi deset minut se nic nedělo. Potom šla okolo Cari a zastavila se u něj.. málem nás prozradila. A potom.. se stala ta příšerná věc. Claphamovi najednou povyrostly vousy a vlasy. Když jsem to viděla, musela jsem si zakrýt pusu, abych nezačala křičet - Clapham vypadal úplně stejně jako Curtis. Ale úplně, když jsem si odmyslela oblečení.


Cari tam jen tak chvíli stála a zírala a pak se rozeběhla pryč. Clapham se jí snažil zastavit, ale ona utekla. Běželi jsme opět za nimi. Cestou jsme je potkali, jak jí a ještě Mike a Bell nadává, že po škole vodí kočky, že se to nesmí. Když si dostatečně zanadával, pokračoval v cestě a my za ním. Šel na střechu. Krčili jsme se u zdi a dávali pozor, aby nás neviděl. Zašel do jednoho ze vchodů. Když jsme vešli za ním a nahlédli do místnosti, kam vešel, uviděli jsme něco jako.. no, jako kabinet to vážně nevypadalo, spíš jako nějaké menší skladiště.


Tak tak jsme stihli utéct, aby si nevšiml, že jdeme za ním, trochu se ale bojím, že nás viděl. Potom se v té místnosti zavřel a my měli smůlu. Čekali jsme na lavičce opodál, až vyjde ven, abychom se mohli podívat, jestli náhodou nenechal otevřeno. Když konečně vylezl z té zašívárny, docela pochybně se na mě podíval. Já bych se asi tak divně koukala, kdybych někoho viděla už po desáté za den. Dveře byly bohužel zamčené. Šli jsme tedy na večeři a po večeři se opět vydali za Claphamem. Jenomže jsme to udělali dost nešikovně, vypadalo to, že si všiml, že ho sledujeme, protože se zastavil hned na začátku schodů do sklepení. Vyběhla jsem rychle nahoru, protože to zavánělo průšvihem. Matt se ale pořád neobjevoval, takže jsem se za ním po chvíli rozeběhla. Našla jsem ho, jak mluví s Claphamem. Když odešel, dozvěděla jsem se, že prý ho C sledoval a potom ho zastavil s tím, proč za ním pořád chodíme. Matt se z toho nějak vymluvil, že jde čekat na Lin před kolej. Chvíli jsme se dohadovali, co dál, až jsme došli k závěru, že nejlepší bude říct to profesoru Coldwellovi. Když nám konečně, asi po minutě klepání, otevřel dveře kabinetu, vypadal dost rozespale. Řekla jsem mu o tom, co jsem viděla. Mám pocit, že mi tak úplně nevěřil. Ale slíbil, že si promluví s Curtisem.


Seděli jsme kolem 11 ve společenské místnosti, beze slov, jen jsme tak trochu pospávali u stolu.. když jsme najednou za sebou uslyšeli velmi tiché kroky. Zavolala jsem do tmy, jestli tam někdo je, a z té tmy se vynořil.. Clapham. Vypadal vážně hodně nepřátelsky. Ptal se po Cari. Všichni jsme mu řekli, že nevíme, kde má pokoj. Bylo vidět, že poznal, že lžeme, protože jak už jsem si stihla všimnout, on není vůbec hloupý. Je dokonce dost chytrý, až mě to děsí. Sayuri odešla nahoru a on, aniž by se třeba zeptal, šel prostě za ní.


Nevím, co tam dělal, jestli prohledával každý pokoj, ale Cari tam nebyla. Když sešel dolů, rovnou odešel pryč z koleje. Všichni tam chvilku nejistě postávali a nakonec Sayuri a Danny vyběhli někam do temných chodeb hradu. Mohlo to být tak dvacet minut, když se vrátil Danny a zadýchaně nám sdělil, že Clapham se u knihovny tahá se Sayuri o její hůlku.


S Mattem i Dannym jsme běželi dolů. Jen co jsem je zahlédla, se zrovna otočili a šli nahoru. Hrozně jsem se lekla a najednou.. já nevím, jako by mi zdřevěněly nohy, měla jsem je hrozně těžké, do všeho jsem narážela. Málem mě chytil, ale nějak jsem se dokázala dobelhat do jedné vzdálenější chodby, protože dokonce i všechny podchody jsem nemohla projít - jako by tam byla nějaká neviditelná bariéra, ale jen pro mě, Danny i Matt tudy proběhli bez problémů. Vyděšená jsem se schoulila ke zdi a čekala.. a čekala. Bála jsem se, že se odněkud najednou vynoří Clapham a něco mi udělá, někam mě odtáhne a.. Po pár minutách se ale naštěstí objevil Matt. Dovedl mě do společenské, kde už nikdo nebyl. Díkybohu. Nebyla jsem schopná skoro nic říkat. Tolik věcí, tolik hrozných věcí, jsem nikdy v jeden den nezažila.
Jít spát mi přišlo jako dobrý nápad, který se ale hůř uskutečňuje. Místo toho jen ležím a přemýšlím. Zítra půjdeme znova za Coldwellem a jestli i nad tímhle jen mávne rukou, tak už vážně nevím.
Prý řekl Sayuri, že za to, co udělala, jí vyloučí se školy. Nevím za co, proč. Ale tohle on přece nemůže. Nemůže si tohle ani jako inspektor dovolovat, nebo může? Je normální tahat jedenáctiletou studentku na záchody? Přeměňovat se v Curtise, ano, to je určitě také naprosto normální, třeba mě to naučí, když ho poprosím!
Pane bože.. Jdu se pokusit usnout.