Podezřelý inspektor

24. května 2013 v 15:25 | Hayley |  1.ročník
Středa. Co všechno se vlastně stalo?
No, začala bych tím, že mě zalévaly vlny zoufalství z toho, že jsem šestkrát vařila ten samý lektvar, protože jsem chtěla dostat V, ale pokaždé jsem to zvládla nejlépe na N. Hodně mě to mrzelo, protože jsem zatím dostávala jen V a navíc jsem se s tím lektvarem plácala čtyři hodiny. Ale co se dá dělat. Myslím, že když dobře zvládnu zkoušky na konci roku, tak tyhle známky nebudou hrát příliš velkou roli.

Cestou z učebny jsem potkala Matta, který se zase vykašlal na Symboly (ani se mu nedivím, bojím se, že brzy tam přestanu chodit taky. Prostě moc nevidím smysl ve hraní si na učitele). Když viděl, že mám co dělat, abych se nerozbrečela, vzal mě za mým oblíbeným koněm. Docela mě rozveselilo vidět to sněhobílé stvoření. Jednou bych takového koně chtěla, ale pochybuju, že někdy narazím na podobného. Matt říkal, že jednou takového určitě budeme mít, a že až bude mít příští rok Péči o kouzelné tvory, zeptá se profesora, jestli bych se na tom koni nemohla svést. Nemohla jsem uvěřit tomu, co říkal. Myslím, že si až postupně uvědomuju, jak moc ho mám ráda. Občas si říkám, jestli to tolik vůbec jde. *přikreslené srdíčko a kolem odstavce různé ornamenty*

Na večeři si k nám přisedl Darius ze Zmijozelu a Lin z Mrzimoru (myslím, že ta, která křičela tehdy na Matta, ale teď se netvářila, že by nás nejradši zabila). Po chvíli se zmínila o tom, že jednou omylem zapadla někam, kde to vypadalo jako v kanále. Když ji Matt poprosil, souhlasila, že nás tam vezme.
Když jsme slezli dolů, docela odporně to tam páchlo. Kanál, co by se také dalo čekat. Měla jsem chvilku pocit, že jsem koutkem oka zahlédla nějaké obrovské zvíře, které ale hned zmizelo. Bohužel tam nebyla žádná cesta, kterou by se dalo jít, tak jsme se vrátili.
Protože už bylo pozdě, rozloučili jsme se s Dariusem a Lin a odešli jsme na kolej. Tam jsme asi tak půl hodiny seděli já, Matt a Jordy a kecali. Když jsem se zvedla od stolu a detailně jsem zkoumala každý kout společenské místnosti, najednou vešel nějaký chlap. Po hlase jsem ho nepoznala, ale když na něj zasvítila světlo svíčky, došlo mi, že jsem ho už párkrát viděla na hodinách a také že na něj Matt jednou u oběda ukazoval s tím, že mu přijde vážně divný a nedůveryhodný.
Také Darius říkal, že ho jednou sledoval, jak prohledává celý hrad. V první chvíli jsem se vážně vyděsila, ale on byl hrozně milý. Seděli jsme u stolu a on se s náma snažil bavit, jako by to byl nějaký spolužák, nebo co. I přes to, jak se choval, jsem mu nevěřila a ustrašeně jsem pod stolem drtila Mattovi ruku. Ptal se nás, jací jsou učitelé, dokonce o některých nemluvil úplně nejlépe. Zajímalo ho, co chceme dělat po škole a další věci, o kterých jsme netušili, proč se nás na ně ptá. Seděla jsem a pozorovala, jak se snaží si z nás udělat kamarády, a jen když začal něco špatného vykládat o panu Coldwellovi, tak jsem se ozvala. Tedy, ozvali se všichni.
Potom už jsem na to vážně neměla nervy, tak jsem se odebrala na pokoj, kde jsem to rozdýchávala.
Bavili jsme se totiž s pár lidmi o tom, jestli nepatří k Rudým - k těm, co tehdy obsadili hrad a zavraždili několik studentů. A víš, deníčku, co nám řekl, když jsme se ho na ně zeptali? Že si nemyslí, že jsou nebezpeční. Nevím, jestli mu to došlo, ale tím u nás na důvěře nestoupl.
Počkala jsem asi patnáct minut a když se mi zdálo, že už zezdola nic neslyším, vrátila jsem se. Už tam naštěstí vážně nebyl. Po nějaké době sezení jsme s Mattem odešli na pokoj, kde jsme hráli kostky a zase se smáli každé kravině, které jsme vymysleli.

Mimochodem, vyhrála jsem.

kostky

Matt z venku přitáhl šutr. Pojmenovali jsme ho Ozzy.

už jsem někdy říkala, že vážně nesnáším, když mě někdo lechtá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama