První létání na koštěti

26. dubna 2013 v 17:54 | Hayley |  1.ročník
Včerejšek byl tak hrozný divný a zmatený, že jsem dlouho uvažovala, jestli ho sem vůbec psát. Radši bych na to totiž zapomněla a bojím se, že kdyby tenhle deník náhodou někdo četl, nebylo by to vůbec dobré. Ani mně samotné se to nechce číst znova. Takže po tomhle zápisu deník prostě zavřu a už se k tomu nebudu vracet. Ty hlavní věci sem radši psát nebudu, protože bych nerada riskovala.

Ráno jsem skoro nemohla vstát, ale měli jsme mít hodinu létání, na kterou jsem se doopravdy těšila, takže jsem se přinutila vstát. Jenomže.. když jsem pořádně otevřela oči, všimla jsem si, že na stole leží nějaký dopis s mým jménem. Divila jsem se, co to tak může být. Se zamračením jsem roztrhla obálku a rozložila papír, který z ní vypadl. To písmo mi bylo hodně povědomé.

"Má milá Hayley..

Jak jistě víš, potom, co Vittorie měla nějaké zdravotní problémy, byla donesena na bradavickou ošetřovnu. Bohužel musela být převezena do nemocnice ke sv. Mungovi, ze které ti teď píšu. Tatínek trval na tom, aby jsme ji dali do mudlovské nemocnice, takže se mnou teď nemluví, protože nedokáže pochopit, že u Munga jí dokážou pomoct mnohem lépe. Jen se prosím nestresuj, tvá sestra bude určitě v pořádku, jen si musí nějakou dobu poležet v nemocnici, alespoň do té doby, než zjistíme, co jí vlastně je.

Pusu, mamka
P.S.: Doufám, že se ti ve škole líbí. Držím ti palce, ať všechno zvládáš.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi strašně. Čekala jsem, že už brzy budu běhat s Vitty po hradě a ukážu jí všechno, co jsem objevila, a ono.. Co když nebude v pořádku? Co proboha potom?
Nechtěla jsem myslet na různé dopady jejích problémů, případně rovnou na její problémy. Utřela jsem slzu, která mi začínala téct po tváři, odložila dopis do šuplíku stolu a šla dolů na snídani. Tam jsem přemýšlela o tom, co jsem zrovna četla. A jak jsem tak přemýšlela, zavřela jsem oči a.. najednou jsem pocítila hroznou bolest na čele. To jsem totiž třískla hlavou o stůl, skoro jsem usnula.
Naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost. Šla jsem zase čekat do vstupní síně, už tam bylo spoustu lidí, tak jsem si stoupla k naší kolejní soše a čekala. A čekala, čekala, čekala. A pořád nic. Zase jsme tam stáli jak blbečci. Po dvaceti minutách mě to vážně přestalo bavit, tak jsem se rozhodla pro oblíbené sezení na židli u krbu ve společenské. Chvilku jsem tam seděla sama, potom přišla jedna holka, o které vím, že je spolu s Jacobem prefektka. Od pohledu jsem se jí trochu bála, ale ona se na mě pořád usmívala a ptala se mě, jak se mi na hradě líbí, a odpovídala mi ochotně na všechno, na co jsem se zeptala. Překvapilo mě, že je o 4 roky starší, a přesto je na mě tak milá.
Potom musela odejít, tak jsem tam zase chvíli seděla sama. Ze zamyšlení mě vytrhl kluk, který mi říkal, že mu nejde odemknout kufr, a prosil mě, abych to zkusila já. Tak jsem se snažila kufr odemknout, ale vůbec to nešlo. Jako by tam nepasoval. Když jsem se vrátila ke stolu, seděl tam Matt. Ptal se mě, jestli už jsme měli nějakou hodinu, tak jsem trochu smutně odpověděla, že si pro nás na létání nikdo nepřišel, a že jsem na košti ještě nikdy neseděla. Matt někam odběhl a vrátil se s koštětem v ruce. Trochu nechápavě jsem na něj zírala, když řekl, že si to můžu venku zkusit. Nevěřila jsem, že mi to nabídl. Trochu s obavami jsem šla za ním. Zkrátili jsme si cestu několika tajnými uličkami, o kterých jsem vůbec neměla tušení. Ta poslední se mi nějak nedařila projít, tak jsme museli jít normální cestou. Venku mi Matt ukázal, jak na koště sednout, a jak se držet, a potom.. si nic nepamatuju, měla jsem *trojtě přeškrtaný malý odstavec* . Doufám, že si to Matt nechá pro sebe.


Udělala jsem tedy vše, jak mi ukázal a nařídil. Celou dobu jsem se hrozně klepala, rukama jsem křečovitě svírala násadu a nohy jsem měla tak ztuhlé, že mi chvíli trvalo, než jsem je vůbec rozhýbala. Když jsem se konečně za Mattovy psychické podpory odrazila od země, vznesla jsem se asi půl metru nad zem, no, možná ani to ne. Bála jsem se udělat jakýkoliv další pocitpohyb, myslela jsem, že spadnu. Ale Matt mi, zdá se, fandil, což mě trochu povzbudilo, tak jsem se lehce předklonila, a už jsem pomalu letěla. Kupodivu jsem do ničeho nenarazila. Možná to bude tim, že tam nebylo vůbec nic, do čeho by se dalo narazit. Opravdu jsem letěla, sama, na koštěti, úplně poprvé!
Byla jsem vážně vděčná, že mi Matt to koště půjčil a ukázal mi, jak na to. Teď se budu moct na létání trochu vytahovat. No, dobře, asi nemám čím.
Potom Matt řekl, že *další začmáraný odstavec" už bychom měli jít na večeři, a že doufá, že tam konečně potká Bell, což je, jak jsem se dozvěděla, dvojče Cari a jeho holka. Ještě jsme měli chvíli, tak mi ukázal, kde na hradě najdu červenou barvu na barvení oblečení (nechápu, jak jsem jí mohla přehlédnout) a šli jsme na večeři. Tam jsem se nacpala tak, že jsem se potom sotva zvedla. Potom jsem viděla Matta, jak mává na Bell, tak jsem si pomyslela, že asi pujde za ní, tak jsem odešla nahoru do společenské. Byla tam Cari, ale vypadalo to, že nemá náladu s někým mluvit. Tak jsem se šla umýt, uklidila jsem se na pokoj a tam jsem začala zkoušet jednu formuli, kterou jsem pochytila od jednoho kluka (ani, tak nějak jsem poslouchala cizí rozhovory, nebo spíš moc hlasité rozhovory). Nejdřív jsem jen tak bezmocně máchala hůlkou a ani jsem nevěděla, jestli ji držím správně. Asi po pěti minutách se konečně něco stalo - z mé hůlky vyšel takový neviditelný, spíš vzdušný provaz, který rozvířil vzduch v pokoji.
Myslím, že to bylo to, co dělal ten kluk, když mířil na mě. Měla jsem hroznou radost, vždyť to bylo mé první kouzlo! Určitě to není nic, čím bych se mohla chlubit, ale aspoň něco se mi povedlo. Potom už mi to moc nešlo, protože jsem byla docela dost unavená, a to bylo teprve něco po deváté. Schovala jsem tedy hůlku a zalezla si do postele.

Když jsem usínala, měla jsem před očima zvláštní věci. Vittorii, jak lape po dechu na nemocniční posteli, prefektku Samanthu, jak se na mě nenávistně kouká a říká, že mě tady nikdo nechce. Cari, která si barví vlasy nazeleno a říká mi, že se to teď nosí, a že jí jen závidím. Paní profesorku Mang, která mi oznamuje, že jsem z úkolu dostala nejhorší známku ze třídy a že Nebelvíru odepisuje čtyřicet bodů.

A nakonec Matta, který ulétá s Bell na koštěti a posměšně se na mě ohlíží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama