První den v Kotli

11. dubna 2013 v 17:05 | Hayley |  1.ročník
Je mnohem lepší probudit se s pocitem, že mě čeká skvělá budoucnost a spousta nových zážitků. Už od včerejšího večera jsem plánovala, že půjdu k Děravému Kotli a pokusím se tam alespoň s někým seznámit. Vittorie se mnou jít nechtěla, prý si chce něco dočíst, ale slíbila, že zítra nebo pozítří tam se mnou půjde. Hned po snídani jsem se tedy vypravila do Kotle se super náladou, narozdíl od včerejška, kdy jsem musela neustále myslet jen na to, co se stane, když mě nepřijmou. Na nic takového ale už naštěstí myslet nemusím. Doufám, že tam bude někdo, s kým by se dalo bavit, popravdě se mi moc nechce vtírat vyšším ročníkům. A to proto, že mě budou brát jako malou hloupou prvačku, se kterou nemá cenu se bavit. Na druhou stranu, vždycky jsem se radši bavila se staršíma lidma, než jsem já, nevím proč. Prostě mi ti lidé v mém věku připadali víc.. dětinští. Ale možná jsem jenom moc vybíravá. Postupně jsem si přiznala, že kdyby za mnou přišel nějaký prvák, nebo prvačka, tak by mi to nevadilo. Jedou do Bradavic? Jedou. Můžu se s nimi bavit o Bradavicích? Můžu. To je hlavní.
Po příchodu do Kotle jsem odhadla, že je tam přibližně stejný počet lidí, jako včera. Až na to, že jsem nepoznala
ani jeden obličej z těch, co jsem tu viděla včera. No, možná jeden. Zvolila jsem si nepříliš osvědčenou techniku, aneb čekání na to, až si ke mně někdo přisedne. Sedla jsem si sama k největšímu stolu v Kotli. Naproti mně seděla nějaká holka, možná prvačka, nevím. Chvilkama jsem na ní koukala a čekala, jestli si třeba alespoň všimne, že by mi vůbec nevadilo navázat konverzaci. Ale ona pořád jenom jedla a pila a vypadala, že je ponořená do vlastních myšlenek.
Mojí pozornost upoutal jeden kluk u krbu, u kterého se dalo docela bezpečně poznat, že je to prvák. Nedařilo se mu totiž přemístit letaxem.

No, možná to bude tím, že u toho krbu jen stál a bez letaxu v ruce říkal Bradavice. Haha. Přišlo mi to docela legrační a zároveň jsem mu chtěla pomoct, ale pak k němu přišel jeden kluk a vysvětloval mu, jak na to, s tím, ať dělá všechno po něm. Nabral si letax, hodil ho do krbu a řekl Visánek. A byl pryč. Ten kluk si taky nabral letax. Potom si stoupl asi metr od krbu a zamumlal "Malý Visánek". Nevím, asi si myslel, že mu ty plameny ublíží, nebo co, ale samozřejmě se nepřemístil. Po chvilce se vrátil ten starší kluk a ukazoval mu to znova. Za tu chvíli si oba zvládli získat pozornost půlky Kotle. Starší kluk, který seděl poblíž a pozoroval to(podle zeleného oblečení bych si tipla, že byl ze Zmijozelu) sem tam utrousil nějakou ironickou poznámku.


V jedné chvíli jsem si pomyslela, že se mi docela líbí. Ale hned jsem tuhle myšlenku zahnala s tím, že bych se měla zaměřit na jiné lidi než na ty s ironickými poznámkami a ne úplně mírným a hodným pohledem. Potom, co se tomu prvákovi konečně podařilo přemístit se letaxem bůhví kam, jsem se začala znova netrpělivě rozhlížet. Když už jsem si myslela, že tam budu sedět sama až do večera, přímo naproti mně si sedla mile vypadající holčina s hnědými vlasy zapletenými do dlouhého copu. Oblečená byla celá v zelené.


Začala si se mnou povídat, představila se mi jako Katie. Dozvěděla jsem se, že jde taky do prváku a na mojí děsně originální otázku, do jaké chce koleje, odpověděla, že by ráda do Nebelvíru nebo Havraspáru. To my se ségrou to máme přesně naopak. Nejradši bychom šly do Havraspáru, ale za Nebelvír bychom byly také rády. Chvilku jsme pokračovaly v povídání, ale nějak moc jsem nevěděla, co si s ní povídat. Jsem sice dost ukecaná, ale co se týče lidí, které vidím poprvé.. to je u mě trošku problém. Ale jak se ukázalo, také to neplatí vždycky. Potom, co Katie odešla, si ke mně přisedli dva kluci, ale bavit se se mnou začal jenom jeden. Byl na můj vkus až moc pestře oblečený, měl svítivě modré tričko a zelené kalhoty. Představil se mi jako Jordy.
Začal se mě tak různě vyptávat - jak jsem v Kotli dlouho, kde bydlím, z jaké jsem rodiny, co dělá moje mamka s taťkou.. Za malou chvíli jsme si toho stihli říct fakt dost. Byla jsem ráda, že s někým, koho znám teprve pár
minut, si tak dobře rozumím. Jedinou věc, kterou jsem mu neprozradila, bylo to, kde naše mamka pracuje. Bylo mi trošku trapné říkat, že v Příčné ulici je majitelkou obchodu Krucánky a kaňoury. Zaprvé jsem se bála, že by mi to třeba nevěřil, a za druhé jsem měla pocit, že bych působila dojmem, že se tim chlubím. Tak jsem to nějak okecala tím, že nechápu, jak může vlastnit krám a trávit tam tak málo času. Za těch pár minut, co jsme tam seděli, do Kotle přišlo hodně lidí. Nevnímala jsem to až do doby, než jsem uslyšela fakt odporný zvuk dávení, a to dvakrát za sebou. Znechuceně jsme s Jordym koukali na zvratky, které někdo hodil rovnou na zem Kotle. Bohužel to bylo i cítit. Protože jsem musela být na oběd doma a taky proto, že jsem na ty zvratky nechtěla koukat ani o minutu déle, jsem se rozloučila s Jordym
a odešla jsem domů.


Po cestě jsem zjistila, že se těším na další návštěvu Kotle ještě víc, než dneska ráno. Chtěla jsem tam jít ještě po obědě, ale mamka rozhodla, že se pojede na krátký výlet, když je tak hezky. Z krátkého výletu se bohužel stala sedmihodinová záležitost a potom už jsem ven nemohla. Však já to zejtra napravím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama