Příčná ulice den 2.

21. dubna 2013 v 12:03 | Hayley |  1.ročník
Dneska byl dost náročný den. Hodně, hodně moc. Když tohle píšu, zavírají se mi oči, možná to ani nedopíšu do konce. Ale jsem šťastná, hlavně protože mám krásnou hůlku a téměř všechno, co do školy potřebuju. Tedy, kromě oblečení. Ale vezmu to tak nějak od začátku.
Myslela jsem si, že Příčná bude otevřená už od rána, tak jsem se tam rozeběhla hned, jak jsem se vzbudila, ani na ségru jsem nepočkala. Nakonec jsem musela uznat, že to bylo zbytečné, protože jsem asi ještě hodinu musela sedět v Kotli a čekat. Objednala jsem si tedy snídani, na kterou jsem doma s radostí zapomněla, a sedla jsem si k největšímu stolu v Kotli, na místo, kde většinou sedávám. Jak jsem tak měla položený košík s jídlem na stole, sedl si vedle mě kluk, a - nechtělo se mi tomu věřit - začal mi užírat jídlo přímo z košíku, a potom, co mi snědl jablečný koláč se dokonce zeptal, jestli si ode mě může vzít jídlo. Taková drzost! Nevadilo mi, že chce jídlo, protože jsem ho sama měla až moc, ale že ho začne jíst, aniž by se zeptal.
Když se konečně otevřela Příčná, trochu neochotně s myšlenkou, že ještě nedorazila Vitty, jsem odešla s ostatními. Chvilku jsem se po Příčné jen tak procházela. Asi po pěti minutách jsem konečně narazila na ségru. Chtěly jsme jít nejdřív k Ollivaderovi, protože jsme se nemohly dočkat, až budeme mít hůlky, ale tam bylo moc lidí, tak jsme se vrátily na začátek Příčné a skočily si pro sadu na lektvary.
Jenomže pak Vittorie začala, že je to těžké a že to neunese. Tak jsem nám oběma skočila pro sešity a psací potřeby, ale pak jsem zjistila, že tentokrát nesu moc věcí i já mohla jsem stěží udělat pár kroků.
Musela jsem odložit nějaké jídlo a vyrazila jsem do krámku naproti koupit kufry. Tam se mi stalo to, že když jsem prodavači podávala dva galeony, zapadly někam po pult a už jsem je nenašla.
Takže jsem musela dát další 2 galeony a zklamaně jsem Vitt donesla její *rozmazaný inkoust*
No paráda, vážně jsem u toho psaní usnula a poslední slova si akorát rozmazala. Nevadí, budu pokračovat. Potom, co jsem ségře donesla její kufr, jsme konečně mohly pokračovat dál. Dotáhly jsme kufry k Ollivaderovi a čekaly u dveří. Napadlo mě, že se ještě tedy vrátím do Kouzelnických potřeb a znovu se zeptám, jestli se nenašly ty peníze. Rychle jsem tam doběhla a zeptala se toho pána. Zářivě se na mě usmál a řekl, že je našel pod pultem.
S nadšením jsem si je on něj vzala, poděkovala a pádila zpátky pro hůlku. Šla jsem na řadu jako první, protože ségra mě nervózně popostrkovala a první jít nechtěla. Tak jsem pozdravila pana Ollivandera a kluk, co mu tam pomáhal, ke mně přistoupil a vedle mě "položil" takový metr, který mě potom nějakou chvíli měřil. To bylo hrozné, změřil mi i mezeru mezi očima, připadala jsem si trochu jak vězeň. Ale pan Ollivander se na mě usmíval a ten kluk taky, takže to bylo dobré. Když mě změřil, dostala jsem do ruky první hůlku.
"Mávněte s ní," přikázal pan Ollivander, tak jsem to udělala, ale nic se nestalo.
Takže mi dal jinou hůlku, ale ani s tou se nic nestalo. Takhle to šlo asi se sedmi hůlkama.
Začínala jsem se bát, že si mě nakonec žádná nevybere. Popravdě jsem to nepočítala, ale myslím, že u nějaké osmé se konečně něco stalo - vyšlehla z ní taková ohnivá koule, která se pak rozplynula. Ohromeně jsem na hůlku koukala a nevěděla jsem, jestli to, co se stalo, bylo správné. Ale pan Ollivander i ten kluk se usmívali, takže jsem usoudila, že přesně tohle se mělo stát. Zaplatila jsem něco přes 7 galeonů a spokojeně jsem si stoupla do rohu, abych koukala na Vittorii. Také ji trvalo asi 6 hůlek, než konečně našla tu správnou. Nadšeně jsem jí zatleskala a z radosti jsem se nemohla přestat usmívat.
Hned potom jsme vyrazily do Krucánků, kde jsme si koupily sadu učebnic pro první ročník.
Už jsme tedy měly téměř vše, zbývala nám akorát Bradavická uniforma. Zamířily jsme k Malkinové, ale bylo tam fakt narváno. Ale to bylo celé dva dny, dnes to nespíš nebude stejné. Ale stejně se do Příčné tak strašně těším!!! Plánuju si vyzvednout oblečení, které jsem si objednala (kvůli té frontě, nechtělo se mi čekat). No co, rodiče o tom vědět nemusí. Nepřidali mi na zvíře (tedy na "knížky"), tak si koupím oblečení, mají s tím počítat. A taky musím ještě zajít k Ollivanderovi a zeptat se ho, jaké má moje hůlka jádro, včera mi to neřekl a já se ani nezeptala.
Takže jsem včera potom, co jsme asi pět minut s Vitty stály v obchodě Malkinové a prohlížely si oblečení, hodila objednávku do skříňky, která stála před obchodem.
S Vittorií jsme se shodly, že už je dost pozdě a odebraly jsme se domů. Byly jsme obě dost unavené. Moje včerejší šmouha přes celý deník je toho důkazem.
Dnes zase napíšu, nebo nejpozději zítra. Už se tak strašně moc těším do Bradavic!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Ray Katie Ray | 22. dubna 2013 v 15:20 | Reagovat

Dobrý článek! Je hezky doprovázen fotkama.

2 Hayley Bettencourt Hayley Bettencourt | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 16:54 | Reagovat

Moc díky! :) doprovázeno fotkama bude všechno, protože díky UOSU mam screeny skoro ze všechno (samozřejmě kromě RP výmyslů :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama