Lektvarová soutěž a zapovězený les

28. dubna 2013 v 13:34 | Hayley |  1.ročník
Já nevím, co mám dělat. Vážně nevím. A nevím ani, proč všechno tak prožívám. Proč jsem tak přecitlivělá. Sakra, proč?
___________________________________________________________________________________________________

Včera se pořádala lektvarová soutěž. Zajímalo mě, co to je, tak jsem se učitele, co nás tam vedl zeptala, jestli se můžu alespoň koukat, že mě zajímá, jak to probíhá. To mi bylo dovoleno. V místnosti bylo několik větších stolů. Týmy se měly rozdělit po 4 lidech, kteří dostali potřebné přísady. Já jen stála a koukala, což jsem asi neměla, protože za mnou přišel nějaký učitel a řekl, ať se taky zapojím, že zkusit to přece můžu. Tak jsem se přidala ke třem prvákům. Už ze začátku jsem si říkala, že to nedopadne dobře, když jsme byli všichni prváci a neumíme uvařit ani kakao, tak jak máme potom vařit nějaký složitý lektvar.
Všichni tam začali zmatkovat, křičet přes sebe, nevěděla jsem, co dělat a co nedělat, protože nikdo nebyl schopný nic říct a udělat v tom pořádek. Tak jsem jenom koukala, co dělají, a všímala si, že to dělají špatně, ale stejně mě neposlouchali. Odcházet pryč se mi nechtělo, i když se mi to nelíbilo, bylo by to zbabělé. Když učitel viděl, že ani po několika minutách jsme nedošli skoro nikam, přišel k nám a nabídl se, že nám lektvar udělá. Byla jsem ráda, že to také konečně budeme mít, jenomže mu tam najednou někdo hodil nějakou špatnou přísadu, což samozřejmě neměl, a učitel se naštval a řekl, ať si to tedy uděláme sami.
Někdy v tu chvíli přišel Matt, že si to u jiného stolu také zkusí. To už mi ale tekly nervy, takže jsem odešla pryč - věděla jsem, že se nám to prostě nemůže podařit, i kdybychom se postavili na hlavu. Chvilku jsem se tedy jen tak toulala hradem a nechávala ze sebe vyprchat tu mírnou zlobu, pak mi ale došlo, že to stejně byla jen hra, a že nemám proč být naštvaná. Už se schylovalo k obědu, tak jsem sešla do vstupní síně, kde jsem potkala Matta. Sedli jsme si ke stolu ve velké síni a čekali, až se objeví jídlo. Jenže když se objevilo, byla jsem zrovna ztracená někde ve svých myšlenkách, že mě z toho náhlého objevu málem trefilo. Potom si k nám přisedla Mike a tak nějak nás napadlo jít se podívat na okraj zapovězeného lesa. Mike si šla pro koště a já jsem odběhla pro sešit, který si ode mě chtěl pujčit jeden prvák (ještě se mi nevrátil, mimochodem). Sešli jsme se ve vstupní síni a společně jsme došli až k lesu.
Docela jsem se bála, věděla jsem, že se tam nesmí. Ale les se tvářil docela bezpečně, tak jsem šla za ostatními. Přibližně po dvou minutách chůze jsem zaslechla takový šum, a hned nato jsme vyšli na takovou mýtinku, kde létali krásná modrá stvoření. Raraši, už jsem je dřív viděla v knížkách. Až na zuby, které bych nechtěla pocítit na kůži, byli vážně roztomilí. Mike je proháněla na koštěti, Matt jen koukal a já si vzala papír a pokoušela jsem se dva nakreslit, ale jak lítali, kreslilo se mi špatně, takže papír nakonec zůstal zmačkaný v tašce.
Mike někam odlétla, tak jsme s Mattem zůstali sami. Vrátili jsme se na začátek lesa a šli jsme podél něj. Narazili jsme na dva prváky, kteří na nás trochu vyděšeně koukali, že do lesa se nesmí. Ale to z nich rychle opadlo a ten první kluk začal, že už v lese byl, a že tam objevil obřího pavouka jménem Arakok, Argog, nebo jak to říkal, a že prý ten pavouk mluví a je hodný.
Tomu jsme opravdu nevěřili a později jsme si dělali legraci, že si pavouk s tím prvákem určitě rád bude hrát, hned potom, co ho sežere. Chvíli jsme šli lesem, cestou mi Matt ukázal, kde bydlí hajný, a nakonec jsme došli k rybníku, čímž jsme prý celý les obešli. Jak jsme tak stáli u toho rybníka a mlčeli, začala jsem být tak nějak nervózní, a nevěděla jsem přesně proč. Možná proto, že Matt řekl, že mu trochu připomínam jednu holku, se kterou se minulý rok bavil. Tak jsem se radši zeptala, kam půjdeme dál, protože jsem se prostě cítila tak nějak divně. Doběhli jsme na střechu hradu a potom do nějaké místnosti, která prý sloužila.. hm, už si to nepamatuju, zkrátka bývalá učebna. Matt byl trochu skleslý, říkal něco jako, že má špatnou náladu kvůli Bell, protože se pohádali. Znova jsem z mně neznámého důvodu začala být nervózní a téma Bell se mi nějak nelíbilo. Vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně ještě pořád nenapsala tu esej na formule, tak mě Matt kousek doprovodil (nevěděla jsem, jestli trefím zpátky) a rozloučili jsme se.
Seděla jsem u stolu a vymýšlela, co bych tak mohla napsat, a za jakou teorií o kouzlení vůbec stojím. Byla jsem sotva v půlce, když si ke mně přisedl Danny a ptal se, jestli už jsme se na formulích učili nějaká kouzla, protože tam nebyl. Tak jsem mu je řekla a on je šel cvičit.
Psala jsem dál seminárku a po chvíli mi došlo, že už by vlastně měla být večeře - úplně jsem se zapomněla. Jídlo jsem si nabrala do tašky, protože u stolu vůbec nikdo nebyl, a šla jsem si dopsat seminárku. Když jsem jí měla hotovou, docela dlouho jsem seděla a přemýšlela. Za okny byla pořád větší a větší tma a krb dohoříval, tak jsem přiložila a přemýšlela dál. Proč mám takový zvláštní pocit, a proč mi vadí, když Matt mluví o Bell? Nechápala jsem to. Z přemýšlení mě vytrhl právě Matt, který si vedle mě sedl. Ptal se mě na Vittorii, jak jí je, což jsem ale nevěděla, protože jsem o ní nedostala zatím žádné další zprávy. Myšlenka na Vitt mi na náladě moc nepřidala. Když odešli všichni, kdo ve společenské byli, řekl mi Matt, že se mnou chce o něčem mluvit, a začal povídat o Bell, že se s ním nebaví, že už se jí několikrát omluvil, a že už neví, co má dělat.
Bylo mi ho trochu líto a chtěla jsem mu poradit, vážně chtěla, ale něco, co jsem si nedokázala vysvětlit, mě nutilo k lítosti z toho, že zase mluví o Bell. Nešlo mi ani pořádně přemýšlet, chtěla jsem říct něco rozumného, něco ve smyslu, že mě opravdu mrzí, že to mezi nimi není zase v pořádku, ale nedokázala jsem to. Nešlo to. Vypravila jsem ze sebe jen to, že mi to je líto, ale že mu s tímhle pomoct nedokážu. Bylo mi do breku a připadala jsem si hloupě, protože jsem nevěděla, proč se mi do očí hrnou slzy. Řekla jsem, že už půjdu spát a co nejrychleji vyběhla po schodech, kde jsem nechala stéct první slzu po tváři.
Co se to zatraceně děje?...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama