Hysterák jako bonus

30. dubna 2013 v 14:41 | Hayley |  1.ročník
Už mě párkrát napadlo, jestli je vůbec dobrý nápad tenhle deník psát, protože jak tak na to koukám, pořád si na něco stěžuju, a to bych měla být jedna z nejštastnějších lidí na světě,
protože chodím do Bradavic, protože jsem tady, protože prostě MÁM BÝT ŠŤASTNÁ.

Dnešní den vlastně začal úžasně, dozvěděla jsem se tak skvělou novinu, že to snad ani lepší být nemohlo. Ráno mi totiž přišel dopis od mamky. Psala, že Vittorie už je z nemocnice doma a je v pořádku. Sice nepsala o tom, kdy přijede do Bradavic, ale nic jí nebylo, a to je hlavní. Úplně nadšená jsem běžela na snídani, za chvíli si ke mně přisednul Matt a já mu to všechno chtěla říct, jak to je, jakou mám radost, že ptát se na toho Munga už nemusí.. a.. bylo to pro mě prostě důležité, hrozně moc. Jenomže.. už když si ke mně sednul, se tvářil, jako bych tam skoro ani neseděla a když jsem mu konečně řekla, že mi přišel ten dopis, ani mi neodpověděl, protože přišla Bell s Carri. Matt se otočil na Bell a začal se s ní nadšeně bavit, a mně už nevěnoval ani špetku pozornosti.
Nemohla jsem tomu uvěřit, tak on mě neustále někam tahá, furt se mě ptá, jestli jsem v pořádku, dvakrát denně slyším otázku, jestli mám nějaké zprávy o Vittorii, utěšuje mě, jako bych byla malé dítě, a když se konečně něco dozvím a potřebuju mu to říct, tak se tváří, jako bych ani neexistovala! Vážně se mě to dotklo, vstala jsem od stolu a utekla pryč. Schovala jsem se ve vstupní síni za ty obrovské dveře, které vedou do velké síně. Měli jsme tam totiž čekat na profesora a já nechtěla potkat ty tři. Potom si pro nás přišel profesor a odvedl nás do učebny Obrany proti černé magii. Vypadal docela přísně, rovnou začal vykládat látku a moc se s tím nepáral.
Nadiktoval nám toho tolik, že jsem v sešitě popsala asi 10 stránek. Bylo to všechno možné - o lotroskopech, pastech až přes kouzla.. no, ale bylo to zajímavé.
Jedna z trojčat Ray - myslím, že Elisa - se zeptala, jestli může jednu z těch pastí vyzkoušet. Tak si jí zkusila - spadla rovnou na pusu a potom nemohla vůbec vstát, dokud jí profesor nepomohl na nohy.
Po této výkladové části nás zavedl do takové místnosti, která prý slouží ke kouzelnickým soubojům. Tam nám vysvětlit pravidla těch soubojů a potom jsme jen trénovali kouzla, která nám řekl. Moc mi to tedy nešlo.
Po hodině jsem šla do společenské, kde jsem chtěla cvičit ty kouzla. Ale potkala jsem tam Jeffa, se kterým jsem potom šla na oběd. Nabídl se, že mi ukáže zkratku k učebně OPČM, tak jsem souhlasila. Chvíli jsme si jen tak povídali a potom a potom se vrátili do společenské. V pokoji jsem se převlékla a znovu trénovala ta kouzla, která mi nešla. Ale mávala jsem tam hůlkou asi půl hodiny, a vůbec nic se nestalo. Nic. Trochu naštvaná jsem vyšla z pokoje, kde jsem potkala Cari. Poradila mi, ať se nejdřív naučím nějaká lehčí kouzla, že by mi potom šla ta těžší. Zkoušela jsem tedy ty, co mi řekla, a ta mi některá už šla (alespoň něco). Tak jsem tedy sama ve společenské cvičila, když tu najednou se odněkud vyřítila Cari a za ní Mike, která se jí snažila zastavit. Zatarasily jsme jí vchod a já se zeptala, o co jde - Cari chtěla jít na ošetřovnu a stěžovat si na toho profesora, protože jim udělal modřiny, když je pevně držel - Cari se rýsovala krásná fialová modřina na ruce a Mike měla o trochu menší na břiše, ale nechtěla na tu ošetřovnu jít.
Přišlo mi ale, že by to opravdu nahlásit měly, tak tedy šly(Mike trochu naštvaná a Cari z vítězným pohledem) a já šla s nimi, abych věděla, kde je ošetřovna, až tam třeba budu někdy potřebovat jít. Bez holek jsem pokračovala do velké síně na večeři, ale seděla jsem sama, protože kromě Matta tam nikdo nebyl, a ten seděl u Bell a oba tam tak cukrovali, že mě z toho přešla chuť k jídlu. Sice jsem jim rozumněla tak každé čtvrté slovo, protože nebyli zrovna blízko, ale to mi úplně stačilo. Najednou to na mě všechno dolehlo. Nespravedlnost, bezohlednost, zbytečnost.. Nedokázala jsem zadržet slzy a co nejrychleji jsem doběhla do společenské, kde mě bohužel viděla Cari jak brečím, tak mě dohonila až do pokoje, kde jsem ležela na posteli a hystericky brečela do polštáře jak malá holka. Cari mě asi čtvrt hodiny utěšovala a prosila, ať jí řeknu, o co jde, že mi přece nic neudělá.
Ale já jsem jí to odmítala říct, vždyť šlo v podstatě o její sestru, nemohla jsem to říct. Ale tak dlouho do mě hučela, až jsem se naštvala a zakřičela na ní celou pravdu. Jak už u mě bývá zvykem utíkat od problémů, zdrhla jsem ze svého vlastního pokoje a běžela jsem ven. Přesně na místo, kde jsem se s Mattem poprvé bavila. Seděla jsem tam asi čtvrt hodiny a doufala, že tam nikdo nepřijde.
Když už zbývalo asi jen dvacet minut do večerky, zvedla jsem se z lavičky a šla zpátky. Co mi zbývalo, nemohla jsem přes noc být venku, kdo ví, co by se mohlo stát. Neochotně jsem vyběhla nahoru a vyhla se pohledu Cari. Zamířila jsem si to do dívčích ložnic a čekala, dokud neuslyším Cariin hlas utichnout. Potom jsem sešla dolů a usadila se ke stolu. Začala jsem si dopisovat něco do sešitu. No, a asi po pěti minutách přišel Matt. Sedl si ke mně a usmál se. Opravdu jsem ale už neměla náladu na přetvařování. Koukla jsem se na něj, jako kdyby mi vyvraždil rodinu a utekla jsem nahoru. Tam jsem pokračovala ve psaní sešitu. Asi po dvaceti minutách někdo zaklepal na dveře. Byla to Mike, zakrývala si obličej, breptla něco ve smyslu, že mám jí dolů za Mattem a utekla. Nechtělo se mi, ale řekla jsem si, že to všechno alespoň vyřeším a jemu už nebude divné, proč se mu vyhýbám. Když jsem mu řekla, že mě naštvalo to ráno, ptal se, co mi teda ve skutečnosti je. Prostě mu to nestačilo.
Mumlala jsem takové věci, že mu to prostě muselo dojít. Chtěl ještěněco říct, ale já už to nechtěla slyšet. Nechtěla jsem si vyslechnout tu tvrdnou realitu.
Realita je, že jsem nedůležitá. Jak pro ostatní, tak i pro něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama