Duben 2013

Esej na OPČM

30. dubna 2013 v 15:29 | Hayley |  Bláboly Hayley

Hysterák jako bonus

30. dubna 2013 v 14:41 | Hayley |  1.ročník
Už mě párkrát napadlo, jestli je vůbec dobrý nápad tenhle deník psát, protože jak tak na to koukám, pořád si na něco stěžuju, a to bych měla být jedna z nejštastnějších lidí na světě,
protože chodím do Bradavic, protože jsem tady, protože prostě MÁM BÝT ŠŤASTNÁ.

Dnešní den vlastně začal úžasně, dozvěděla jsem se tak skvělou novinu, že to snad ani lepší být nemohlo. Ráno mi totiž přišel dopis od mamky. Psala, že Vittorie už je z nemocnice doma a je v pořádku. Sice nepsala o tom, kdy přijede do Bradavic, ale nic jí nebylo, a to je hlavní. Úplně nadšená jsem běžela na snídani, za chvíli si ke mně přisednul Matt a já mu to všechno chtěla říct, jak to je, jakou mám radost, že ptát se na toho Munga už nemusí.. a.. bylo to pro mě prostě důležité, hrozně moc. Jenomže.. už když si ke mně sednul, se tvářil, jako bych tam skoro ani neseděla a když jsem mu konečně řekla, že mi přišel ten dopis, ani mi neodpověděl, protože přišla Bell s Carri. Matt se otočil na Bell a začal se s ní nadšeně bavit, a mně už nevěnoval ani špetku pozornosti.
Nemohla jsem tomu uvěřit, tak on mě neustále někam tahá, furt se mě ptá, jestli jsem v pořádku, dvakrát denně slyším otázku, jestli mám nějaké zprávy o Vittorii, utěšuje mě, jako bych byla malé dítě, a když se konečně něco dozvím a potřebuju mu to říct, tak se tváří, jako bych ani neexistovala! Vážně se mě to dotklo, vstala jsem od stolu a utekla pryč. Schovala jsem se ve vstupní síni za ty obrovské dveře, které vedou do velké síně. Měli jsme tam totiž čekat na profesora a já nechtěla potkat ty tři. Potom si pro nás přišel profesor a odvedl nás do učebny Obrany proti černé magii. Vypadal docela přísně, rovnou začal vykládat látku a moc se s tím nepáral.
Nadiktoval nám toho tolik, že jsem v sešitě popsala asi 10 stránek. Bylo to všechno možné - o lotroskopech, pastech až přes kouzla.. no, ale bylo to zajímavé.
Jedna z trojčat Ray - myslím, že Elisa - se zeptala, jestli může jednu z těch pastí vyzkoušet. Tak si jí zkusila - spadla rovnou na pusu a potom nemohla vůbec vstát, dokud jí profesor nepomohl na nohy.
Po této výkladové části nás zavedl do takové místnosti, která prý slouží ke kouzelnickým soubojům. Tam nám vysvětlit pravidla těch soubojů a potom jsme jen trénovali kouzla, která nám řekl. Moc mi to tedy nešlo.
Po hodině jsem šla do společenské, kde jsem chtěla cvičit ty kouzla. Ale potkala jsem tam Jeffa, se kterým jsem potom šla na oběd. Nabídl se, že mi ukáže zkratku k učebně OPČM, tak jsem souhlasila. Chvíli jsme si jen tak povídali a potom a potom se vrátili do společenské. V pokoji jsem se převlékla a znovu trénovala ta kouzla, která mi nešla. Ale mávala jsem tam hůlkou asi půl hodiny, a vůbec nic se nestalo. Nic. Trochu naštvaná jsem vyšla z pokoje, kde jsem potkala Cari. Poradila mi, ať se nejdřív naučím nějaká lehčí kouzla, že by mi potom šla ta těžší. Zkoušela jsem tedy ty, co mi řekla, a ta mi některá už šla (alespoň něco). Tak jsem tedy sama ve společenské cvičila, když tu najednou se odněkud vyřítila Cari a za ní Mike, která se jí snažila zastavit. Zatarasily jsme jí vchod a já se zeptala, o co jde - Cari chtěla jít na ošetřovnu a stěžovat si na toho profesora, protože jim udělal modřiny, když je pevně držel - Cari se rýsovala krásná fialová modřina na ruce a Mike měla o trochu menší na břiše, ale nechtěla na tu ošetřovnu jít.
Přišlo mi ale, že by to opravdu nahlásit měly, tak tedy šly(Mike trochu naštvaná a Cari z vítězným pohledem) a já šla s nimi, abych věděla, kde je ošetřovna, až tam třeba budu někdy potřebovat jít. Bez holek jsem pokračovala do velké síně na večeři, ale seděla jsem sama, protože kromě Matta tam nikdo nebyl, a ten seděl u Bell a oba tam tak cukrovali, že mě z toho přešla chuť k jídlu. Sice jsem jim rozumněla tak každé čtvrté slovo, protože nebyli zrovna blízko, ale to mi úplně stačilo. Najednou to na mě všechno dolehlo. Nespravedlnost, bezohlednost, zbytečnost.. Nedokázala jsem zadržet slzy a co nejrychleji jsem doběhla do společenské, kde mě bohužel viděla Cari jak brečím, tak mě dohonila až do pokoje, kde jsem ležela na posteli a hystericky brečela do polštáře jak malá holka. Cari mě asi čtvrt hodiny utěšovala a prosila, ať jí řeknu, o co jde, že mi přece nic neudělá.
Ale já jsem jí to odmítala říct, vždyť šlo v podstatě o její sestru, nemohla jsem to říct. Ale tak dlouho do mě hučela, až jsem se naštvala a zakřičela na ní celou pravdu. Jak už u mě bývá zvykem utíkat od problémů, zdrhla jsem ze svého vlastního pokoje a běžela jsem ven. Přesně na místo, kde jsem se s Mattem poprvé bavila. Seděla jsem tam asi čtvrt hodiny a doufala, že tam nikdo nepřijde.
Když už zbývalo asi jen dvacet minut do večerky, zvedla jsem se z lavičky a šla zpátky. Co mi zbývalo, nemohla jsem přes noc být venku, kdo ví, co by se mohlo stát. Neochotně jsem vyběhla nahoru a vyhla se pohledu Cari. Zamířila jsem si to do dívčích ložnic a čekala, dokud neuslyším Cariin hlas utichnout. Potom jsem sešla dolů a usadila se ke stolu. Začala jsem si dopisovat něco do sešitu. No, a asi po pěti minutách přišel Matt. Sedl si ke mně a usmál se. Opravdu jsem ale už neměla náladu na přetvařování. Koukla jsem se na něj, jako kdyby mi vyvraždil rodinu a utekla jsem nahoru. Tam jsem pokračovala ve psaní sešitu. Asi po dvaceti minutách někdo zaklepal na dveře. Byla to Mike, zakrývala si obličej, breptla něco ve smyslu, že mám jí dolů za Mattem a utekla. Nechtělo se mi, ale řekla jsem si, že to všechno alespoň vyřeším a jemu už nebude divné, proč se mu vyhýbám. Když jsem mu řekla, že mě naštvalo to ráno, ptal se, co mi teda ve skutečnosti je. Prostě mu to nestačilo.
Mumlala jsem takové věci, že mu to prostě muselo dojít. Chtěl ještěněco říct, ale já už to nechtěla slyšet. Nechtěla jsem si vyslechnout tu tvrdnou realitu.
Realita je, že jsem nedůležitá. Jak pro ostatní, tak i pro něj.

Neděle a nevydařená pomsta

30. dubna 2013 v 13:23 | Hayley |  1.ročník
V neděli jsem měla docela štěstí, že jsem se nezapojila do ďábelského plánu Cari, který jí tak trochu nevyšel. Tak trochu víc nevyšel. Protože byla naštvaná na jednoho profesora, o kterém je přesvědčená, že je vlkodlak, tak mu prostě musela udělat nějaký naschvál. Někdy dopoledne jsem ji potkala ve společenské, kde z hadru vyčarovávala prasata.
Myslim, že to mi zrovna řekla ten její plán - vyčarovat tomu profesorovi před kabinetem co nejvíc prasat, naházet jídlo, vylít vodu.. Přišlo mi to docela vtipné, tak jsem souhlasila, že to podniknu s ní. Řekla mi formuli na to prase a já to chvíli zkoušela, ale vůbec mi to nešlo. Na obědě to Cari řekla ještě několika dalším lidem, takže nás nakonec mělo být docela dost.
Co jsem tak koukala jen na tom obědě, tak se přidali ještě Mike, Bell, Jeff a Matt. Po obědě, jsem hodně dlouho trénovala to kouzlo, ale prostě mi nešlo, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, ať jsem si vypichovala oči, jak jsem chtěla.. prostě se mi nepovedlo. Vůbec. Ve společenské jsem potkala Matta, který mě poprosil, ať jdu s ním a zavedl mě do takové místnosti, ve které jsem ještě nikdy předtím nebyla.
Uprostřed hořel oheň a okolo něj byly vyřezané runy. Vypadalo to trochu strašidelně, všude byl nepořádek. Sedli jsme si k tomu ohni a Matt se začal ptát, jak je na tom ségra a když viděl, že mám docela dost špatnou náladu, začal mě utěšovat. Byl hrozně milý, nechápala jsem, proč se o to tak zajímá a proč mě neustále uklidňuje, jako bych se nervově hroutila. A také jsem nechápala, proč se tak chová, měla jsem sto chutí mu říct, že si sice cením jeho pomoci a starostlivosti, ale že se o to nemusí tak starat, protože ve výsledku je to stejně všechno jedno. Ale udržela jsem se a dál dělala, jako by má sestra byla to jediné, co mi leží na srdci. Ovládala jsem se až do té doby, než jsem přišla na kolej, kde jsem si na záchodkách ubuleně zpívala November Rain od Guns n' Roses.
Na večeři se mi udělalo nějak špatně, asi jsem se přejedla, nevím, ale bylo mi vážně špatně, a když jsem došla nahoru, kde je profesorův kabinet, všichni už tam byli a asi čekali jen na mě. Řekla jsem, že mi neni uplně nejlíp, že se nakonec nezůčastním. Ve společenské jsem zase dlouze přemýšlela a hloubala nad tím, jestli se Mattovi vyhýbat, nebo dělat, že je všechno naprosto v pořádku. Bohužel jsem nedokázal vymyslet něco rozumného. Co je také v tomto případě rozumné?
Po docela dlouhé době vyběhla nahoru Mike s vlasy přebarvenými na blond a hlasitě oddychovala. Prý je učitel všechny pochytal, a jenom ona a ještě jeden kluk utekli. Nato se ale v rozhlase ozvalo, ať se ti dva dostaví do profesorova kabinetu.
Mike vyděšeně odběhla a já tam zase zůstala sama. Mohlo to být několik minut, co se všichni konečně vrátili. Slyšet je bylo už zezdola, jak nadávala. Cari vykřikovala něco o veritaséru, a ostatní jen naštvaně mumlali. Dozvěděla jsem se od nich, že učitel na Cari použil veritasérum, jehož používání je na studentech přísně zakázáno. Takže Cari všechny spoluúčastníky vyzradila a všichni mají návrh na podmínečné vyloučení ze školy. No, znělo to všechno vážně špatně, zároveň jsem je litovala a strachovala se a zároveň jsem děkovala bohu, že jsem tam nebyla s nimi. Všichni se odebrali spát, jen nějaká prvačka tam zůstala sedět, myslím, že se jmenuje Jane. A také Matt.
Když Jane odešla také, řekl mi Matt, že kdyby ho náhodou vyloučili, tak chce, abych věděla, že si mě oblíbil a že mu budu chybět. Moc dobrý dopad to nemělo, jen mě to naštvalo, což on samozřejmě nemohl vědět.

Jistě. Určitě bych mu hrozně moc chyběla, to tak. Už to vidím.

Lektvarová soutěž a zapovězený les

28. dubna 2013 v 13:34 | Hayley |  1.ročník
Já nevím, co mám dělat. Vážně nevím. A nevím ani, proč všechno tak prožívám. Proč jsem tak přecitlivělá. Sakra, proč?
___________________________________________________________________________________________________

Včera se pořádala lektvarová soutěž. Zajímalo mě, co to je, tak jsem se učitele, co nás tam vedl zeptala, jestli se můžu alespoň koukat, že mě zajímá, jak to probíhá. To mi bylo dovoleno. V místnosti bylo několik větších stolů. Týmy se měly rozdělit po 4 lidech, kteří dostali potřebné přísady. Já jen stála a koukala, což jsem asi neměla, protože za mnou přišel nějaký učitel a řekl, ať se taky zapojím, že zkusit to přece můžu. Tak jsem se přidala ke třem prvákům. Už ze začátku jsem si říkala, že to nedopadne dobře, když jsme byli všichni prváci a neumíme uvařit ani kakao, tak jak máme potom vařit nějaký složitý lektvar.
Všichni tam začali zmatkovat, křičet přes sebe, nevěděla jsem, co dělat a co nedělat, protože nikdo nebyl schopný nic říct a udělat v tom pořádek. Tak jsem jenom koukala, co dělají, a všímala si, že to dělají špatně, ale stejně mě neposlouchali. Odcházet pryč se mi nechtělo, i když se mi to nelíbilo, bylo by to zbabělé. Když učitel viděl, že ani po několika minutách jsme nedošli skoro nikam, přišel k nám a nabídl se, že nám lektvar udělá. Byla jsem ráda, že to také konečně budeme mít, jenomže mu tam najednou někdo hodil nějakou špatnou přísadu, což samozřejmě neměl, a učitel se naštval a řekl, ať si to tedy uděláme sami.
Někdy v tu chvíli přišel Matt, že si to u jiného stolu také zkusí. To už mi ale tekly nervy, takže jsem odešla pryč - věděla jsem, že se nám to prostě nemůže podařit, i kdybychom se postavili na hlavu. Chvilku jsem se tedy jen tak toulala hradem a nechávala ze sebe vyprchat tu mírnou zlobu, pak mi ale došlo, že to stejně byla jen hra, a že nemám proč být naštvaná. Už se schylovalo k obědu, tak jsem sešla do vstupní síně, kde jsem potkala Matta. Sedli jsme si ke stolu ve velké síni a čekali, až se objeví jídlo. Jenže když se objevilo, byla jsem zrovna ztracená někde ve svých myšlenkách, že mě z toho náhlého objevu málem trefilo. Potom si k nám přisedla Mike a tak nějak nás napadlo jít se podívat na okraj zapovězeného lesa. Mike si šla pro koště a já jsem odběhla pro sešit, který si ode mě chtěl pujčit jeden prvák (ještě se mi nevrátil, mimochodem). Sešli jsme se ve vstupní síni a společně jsme došli až k lesu.
Docela jsem se bála, věděla jsem, že se tam nesmí. Ale les se tvářil docela bezpečně, tak jsem šla za ostatními. Přibližně po dvou minutách chůze jsem zaslechla takový šum, a hned nato jsme vyšli na takovou mýtinku, kde létali krásná modrá stvoření. Raraši, už jsem je dřív viděla v knížkách. Až na zuby, které bych nechtěla pocítit na kůži, byli vážně roztomilí. Mike je proháněla na koštěti, Matt jen koukal a já si vzala papír a pokoušela jsem se dva nakreslit, ale jak lítali, kreslilo se mi špatně, takže papír nakonec zůstal zmačkaný v tašce.
Mike někam odlétla, tak jsme s Mattem zůstali sami. Vrátili jsme se na začátek lesa a šli jsme podél něj. Narazili jsme na dva prváky, kteří na nás trochu vyděšeně koukali, že do lesa se nesmí. Ale to z nich rychle opadlo a ten první kluk začal, že už v lese byl, a že tam objevil obřího pavouka jménem Arakok, Argog, nebo jak to říkal, a že prý ten pavouk mluví a je hodný.
Tomu jsme opravdu nevěřili a později jsme si dělali legraci, že si pavouk s tím prvákem určitě rád bude hrát, hned potom, co ho sežere. Chvíli jsme šli lesem, cestou mi Matt ukázal, kde bydlí hajný, a nakonec jsme došli k rybníku, čímž jsme prý celý les obešli. Jak jsme tak stáli u toho rybníka a mlčeli, začala jsem být tak nějak nervózní, a nevěděla jsem přesně proč. Možná proto, že Matt řekl, že mu trochu připomínam jednu holku, se kterou se minulý rok bavil. Tak jsem se radši zeptala, kam půjdeme dál, protože jsem se prostě cítila tak nějak divně. Doběhli jsme na střechu hradu a potom do nějaké místnosti, která prý sloužila.. hm, už si to nepamatuju, zkrátka bývalá učebna. Matt byl trochu skleslý, říkal něco jako, že má špatnou náladu kvůli Bell, protože se pohádali. Znova jsem z mně neznámého důvodu začala být nervózní a téma Bell se mi nějak nelíbilo. Vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně ještě pořád nenapsala tu esej na formule, tak mě Matt kousek doprovodil (nevěděla jsem, jestli trefím zpátky) a rozloučili jsme se.
Seděla jsem u stolu a vymýšlela, co bych tak mohla napsat, a za jakou teorií o kouzlení vůbec stojím. Byla jsem sotva v půlce, když si ke mně přisedl Danny a ptal se, jestli už jsme se na formulích učili nějaká kouzla, protože tam nebyl. Tak jsem mu je řekla a on je šel cvičit.
Psala jsem dál seminárku a po chvíli mi došlo, že už by vlastně měla být večeře - úplně jsem se zapomněla. Jídlo jsem si nabrala do tašky, protože u stolu vůbec nikdo nebyl, a šla jsem si dopsat seminárku. Když jsem jí měla hotovou, docela dlouho jsem seděla a přemýšlela. Za okny byla pořád větší a větší tma a krb dohoříval, tak jsem přiložila a přemýšlela dál. Proč mám takový zvláštní pocit, a proč mi vadí, když Matt mluví o Bell? Nechápala jsem to. Z přemýšlení mě vytrhl právě Matt, který si vedle mě sedl. Ptal se mě na Vittorii, jak jí je, což jsem ale nevěděla, protože jsem o ní nedostala zatím žádné další zprávy. Myšlenka na Vitt mi na náladě moc nepřidala. Když odešli všichni, kdo ve společenské byli, řekl mi Matt, že se mnou chce o něčem mluvit, a začal povídat o Bell, že se s ním nebaví, že už se jí několikrát omluvil, a že už neví, co má dělat.
Bylo mi ho trochu líto a chtěla jsem mu poradit, vážně chtěla, ale něco, co jsem si nedokázala vysvětlit, mě nutilo k lítosti z toho, že zase mluví o Bell. Nešlo mi ani pořádně přemýšlet, chtěla jsem říct něco rozumného, něco ve smyslu, že mě opravdu mrzí, že to mezi nimi není zase v pořádku, ale nedokázala jsem to. Nešlo to. Vypravila jsem ze sebe jen to, že mi to je líto, ale že mu s tímhle pomoct nedokážu. Bylo mi do breku a připadala jsem si hloupě, protože jsem nevěděla, proč se mi do očí hrnou slzy. Řekla jsem, že už půjdu spát a co nejrychleji vyběhla po schodech, kde jsem nechala stéct první slzu po tváři.
Co se to zatraceně děje?...

Hodina formulí

27. dubna 2013 v 23:01 | Hayley |  1.ročník
Dnešek jsem si docela užila, alespoň první polovinu dne. Bylo to vážně fajn, bavila jsem se, jako dlouho ne. Po snídani jsem si šla zase stoupnout do vstupní síně, kam si pro nás po chvilce přišel učitel. Byl zvláštní. Moc jsem mu nerozumněla, a on pořád něco povídal s přízvukem a občas šišlal. Nevěděla jsem, jestli se jeho "kouslům" smát, nebo zachovat vážnou tvář, ale naštěstí jsem to vydržela. Jinak byl ten učitel milý.
Dovedl nás do učebny (cestu jsem zapomněla hned, jak jsme tam došli) a začal odpovídat na všechny zbytečné dotazy. Nejdřív jsme si měli přečíst první kapitolu z učebnice a hned na to jsme dostali za úkol napsat do přespříštího pátku esej o tom, co si myslíme o teoriích magie, případně zamyslet se nad tím, jaké místo je nejlepší pro nošení hůlky. Během hodiny do třídy přicházeli opozdilci, díky kterým jsem se vážně úžasně bavila. Malá ukázka, jak to vypadalo (určitě nepřesná, nemám tak dobrou paměť)

"Takše si probereme.."
(vejde prvák)"Dobrý den."(jde si sednout)
"No to tedy ne, proš ste přšišel pozdě?"
"Nemohl jsem najít učebnici, pardon."
"Dobrá, tak se posaďte, ale nemáte kam, tak fám vyčaruju židli."(vyčaruje židli)"Takše, mluvili jsme o tom,.."
(vejde další prvák)
"Jo vy jste tu dva! A vy jste pozdě proč?"
"Já jsem zaspal"
"Aha, zaspal. No dobřše, posaďte se."(vyčaruje další židli) "Na příště si tedy udělejte.."
(vejde učitel s žákem)"Vedu vám opozdilce." (prvák si jde sednout)
"Hesky sem pojďte, proč ste přišel posdě?"
"Já jsem nemohl najít učebnu."
"Aha, to je originální, ano, tleskám." (vyčaruje další židli) "Tak se posaďte. Napíšete tedy nejméně dvě strany o tom, co si myslíte o teoriích.."
(ve dveřích se objeví další student) "Dobrý den." (jde si sednout)
"Vy sem poďte. Proš ste pozdě taky?"
"Omlouvám se, zapomněl jsem si učebnici."
"Dobřše. Vyčaruju vám židli. Ale ono uš není kam!" (rozhlédne se, mávne hůlkou a židle se ocitne na stropě) "ááá" (mávne a židle se přesune na stůl) "ááá, ááá, ááá!"
(celá třída se třese smíchy)


Hodina tedy byla vážně vtipná. Potom, když konečně všichni dorazili, a učitel řekl, co chtěl, jsme se přesunuli do další učebny, no, tedy učebny, ona byla plná polštářů, na kterých jsme nemohli sedět. Tam jsme se naučili dvě kouzla, která v podstatě nedělají nic jiného, než že sfouknou svíčku, to první neudělá ani ten vítr. Ale stejně, bylo to pěkné. Než jsme kouzlili, tak jsme si museli rozcvičit ruku, a to tak, že jsme kroužili, dlaněmi, lokty.. a rameny radši ne.
Někdy v půlce hodiny se ve dveřích objevil Matt, tak jsem mu zamávala, šťastná, že vidím někoho normálního. Když skončila hodina, šla jsem se na pokoj převléct a vyrazila jsem na oběd. U Nebelvírského stolu už bylo několik lidí, myslím, že Jeff, Matt a nějaký prvák, nevím. Celou dobu jsem moc nevnímala, o čem se baví, když jsem dojedla, napadlo mě, že bych si mohla udělat esej na formule, ať ji mám z krku.
Cestou na kolej jsem potkala Cari, která se mě ptala, jestli nechci jít něco provést, že se hrozně nudí, ale nepřišli jsme na nic, tak jsme si sedly do společenské. Tam mi Cari vyprávěla o tom, jak se jí prvačka Jessica snažila vecpat do pokoje, že tam bude bydlet, a nedala se vůbec odtáhnout, tak ji Cari tak trochu šikanovala. No, co vím, je ta holka docela otravná. Potom se objevil Jeff a ani nevím jak jsme se dostali k barvení vlasů kouzlem. Když jsem řekla, že chci červenou, jenom mávl a já vypadala jako mrkev. Červená to tedy nebyla.
Cari se obarvila na takovou světlou zelenomodrou a já jsem potom na svých vlasech zaregistrovala uhlově černou. Ta se mi celkem dost líbila. Ale byla jsem ráda, že to kouzlo není trvalé, protože za chvíli mi barva zmizela. V jeden okamžik Cari něco zamumlala a spadla rukou přesně na roh stolu. Už nevím, co to zkoušela za kouzlo, ale pěkně si narazila ruku. Několik těch nepodstatných detailů, co se potom stalo, už se mi sem nějak psát nechce, jako například, že Jessica se přišla omluvit Cari. Kdosi vyčaroval po celé společenské zvířata - prasata, slepice, žáby, psi..tak jsme za nimi se slovy "puťa puťa" a "Zadku, koukni, slepička" běhaly po celé místnosti.
Potom už vlastně byla jen večeře a já hledala barvy a barvila si věci. Pak už snad jen stojí za zmínku to, že když jsem seděla na svém obvyklém místě u krbu, přišla Mike (starší holka, která se mi ten den představila) s Mattem, který byl náhle celý zářivě zelený a jeho vlasy měly stejnou barvu, jako já předtím. Zkrátka mrkev, ale obráceně.
Potom začalo přicházet hrozně moc lidí a to se mi moc nelíbilo, protože mluvil jeden přes druhého a já nevěděla, koho poslouchat dřív. Stejně už jsem byla unavená, tak jsem se odebrala spát.


První létání na koštěti

26. dubna 2013 v 17:54 | Hayley |  1.ročník
Včerejšek byl tak hrozný divný a zmatený, že jsem dlouho uvažovala, jestli ho sem vůbec psát. Radši bych na to totiž zapomněla a bojím se, že kdyby tenhle deník náhodou někdo četl, nebylo by to vůbec dobré. Ani mně samotné se to nechce číst znova. Takže po tomhle zápisu deník prostě zavřu a už se k tomu nebudu vracet. Ty hlavní věci sem radši psát nebudu, protože bych nerada riskovala.

Ráno jsem skoro nemohla vstát, ale měli jsme mít hodinu létání, na kterou jsem se doopravdy těšila, takže jsem se přinutila vstát. Jenomže.. když jsem pořádně otevřela oči, všimla jsem si, že na stole leží nějaký dopis s mým jménem. Divila jsem se, co to tak může být. Se zamračením jsem roztrhla obálku a rozložila papír, který z ní vypadl. To písmo mi bylo hodně povědomé.

"Má milá Hayley..

Jak jistě víš, potom, co Vittorie měla nějaké zdravotní problémy, byla donesena na bradavickou ošetřovnu. Bohužel musela být převezena do nemocnice ke sv. Mungovi, ze které ti teď píšu. Tatínek trval na tom, aby jsme ji dali do mudlovské nemocnice, takže se mnou teď nemluví, protože nedokáže pochopit, že u Munga jí dokážou pomoct mnohem lépe. Jen se prosím nestresuj, tvá sestra bude určitě v pořádku, jen si musí nějakou dobu poležet v nemocnici, alespoň do té doby, než zjistíme, co jí vlastně je.

Pusu, mamka
P.S.: Doufám, že se ti ve škole líbí. Držím ti palce, ať všechno zvládáš.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi strašně. Čekala jsem, že už brzy budu běhat s Vitty po hradě a ukážu jí všechno, co jsem objevila, a ono.. Co když nebude v pořádku? Co proboha potom?
Nechtěla jsem myslet na různé dopady jejích problémů, případně rovnou na její problémy. Utřela jsem slzu, která mi začínala téct po tváři, odložila dopis do šuplíku stolu a šla dolů na snídani. Tam jsem přemýšlela o tom, co jsem zrovna četla. A jak jsem tak přemýšlela, zavřela jsem oči a.. najednou jsem pocítila hroznou bolest na čele. To jsem totiž třískla hlavou o stůl, skoro jsem usnula.
Naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost. Šla jsem zase čekat do vstupní síně, už tam bylo spoustu lidí, tak jsem si stoupla k naší kolejní soše a čekala. A čekala, čekala, čekala. A pořád nic. Zase jsme tam stáli jak blbečci. Po dvaceti minutách mě to vážně přestalo bavit, tak jsem se rozhodla pro oblíbené sezení na židli u krbu ve společenské. Chvilku jsem tam seděla sama, potom přišla jedna holka, o které vím, že je spolu s Jacobem prefektka. Od pohledu jsem se jí trochu bála, ale ona se na mě pořád usmívala a ptala se mě, jak se mi na hradě líbí, a odpovídala mi ochotně na všechno, na co jsem se zeptala. Překvapilo mě, že je o 4 roky starší, a přesto je na mě tak milá.
Potom musela odejít, tak jsem tam zase chvíli seděla sama. Ze zamyšlení mě vytrhl kluk, který mi říkal, že mu nejde odemknout kufr, a prosil mě, abych to zkusila já. Tak jsem se snažila kufr odemknout, ale vůbec to nešlo. Jako by tam nepasoval. Když jsem se vrátila ke stolu, seděl tam Matt. Ptal se mě, jestli už jsme měli nějakou hodinu, tak jsem trochu smutně odpověděla, že si pro nás na létání nikdo nepřišel, a že jsem na košti ještě nikdy neseděla. Matt někam odběhl a vrátil se s koštětem v ruce. Trochu nechápavě jsem na něj zírala, když řekl, že si to můžu venku zkusit. Nevěřila jsem, že mi to nabídl. Trochu s obavami jsem šla za ním. Zkrátili jsme si cestu několika tajnými uličkami, o kterých jsem vůbec neměla tušení. Ta poslední se mi nějak nedařila projít, tak jsme museli jít normální cestou. Venku mi Matt ukázal, jak na koště sednout, a jak se držet, a potom.. si nic nepamatuju, měla jsem *trojtě přeškrtaný malý odstavec* . Doufám, že si to Matt nechá pro sebe.


Udělala jsem tedy vše, jak mi ukázal a nařídil. Celou dobu jsem se hrozně klepala, rukama jsem křečovitě svírala násadu a nohy jsem měla tak ztuhlé, že mi chvíli trvalo, než jsem je vůbec rozhýbala. Když jsem se konečně za Mattovy psychické podpory odrazila od země, vznesla jsem se asi půl metru nad zem, no, možná ani to ne. Bála jsem se udělat jakýkoliv další pocitpohyb, myslela jsem, že spadnu. Ale Matt mi, zdá se, fandil, což mě trochu povzbudilo, tak jsem se lehce předklonila, a už jsem pomalu letěla. Kupodivu jsem do ničeho nenarazila. Možná to bude tim, že tam nebylo vůbec nic, do čeho by se dalo narazit. Opravdu jsem letěla, sama, na koštěti, úplně poprvé!
Byla jsem vážně vděčná, že mi Matt to koště půjčil a ukázal mi, jak na to. Teď se budu moct na létání trochu vytahovat. No, dobře, asi nemám čím.
Potom Matt řekl, že *další začmáraný odstavec" už bychom měli jít na večeři, a že doufá, že tam konečně potká Bell, což je, jak jsem se dozvěděla, dvojče Cari a jeho holka. Ještě jsme měli chvíli, tak mi ukázal, kde na hradě najdu červenou barvu na barvení oblečení (nechápu, jak jsem jí mohla přehlédnout) a šli jsme na večeři. Tam jsem se nacpala tak, že jsem se potom sotva zvedla. Potom jsem viděla Matta, jak mává na Bell, tak jsem si pomyslela, že asi pujde za ní, tak jsem odešla nahoru do společenské. Byla tam Cari, ale vypadalo to, že nemá náladu s někým mluvit. Tak jsem se šla umýt, uklidila jsem se na pokoj a tam jsem začala zkoušet jednu formuli, kterou jsem pochytila od jednoho kluka (ani, tak nějak jsem poslouchala cizí rozhovory, nebo spíš moc hlasité rozhovory). Nejdřív jsem jen tak bezmocně máchala hůlkou a ani jsem nevěděla, jestli ji držím správně. Asi po pěti minutách se konečně něco stalo - z mé hůlky vyšel takový neviditelný, spíš vzdušný provaz, který rozvířil vzduch v pokoji.
Myslím, že to bylo to, co dělal ten kluk, když mířil na mě. Měla jsem hroznou radost, vždyť to bylo mé první kouzlo! Určitě to není nic, čím bych se mohla chlubit, ale aspoň něco se mi povedlo. Potom už mi to moc nešlo, protože jsem byla docela dost unavená, a to bylo teprve něco po deváté. Schovala jsem tedy hůlku a zalezla si do postele.

Když jsem usínala, měla jsem před očima zvláštní věci. Vittorii, jak lape po dechu na nemocniční posteli, prefektku Samanthu, jak se na mě nenávistně kouká a říká, že mě tady nikdo nechce. Cari, která si barví vlasy nazeleno a říká mi, že se to teď nosí, a že jí jen závidím. Paní profesorku Mang, která mi oznamuje, že jsem z úkolu dostala nejhorší známku ze třídy a že Nebelvíru odepisuje čtyřicet bodů.

A nakonec Matta, který ulétá s Bell na koštěti a posměšně se na mě ohlíží.

Lektvary a vyděšená Cari

26. dubna 2013 v 13:24 | Hayley |  1.ročník
Píšu až po dvou dnech, protože se mi sem předevčírem nechtělo psát.. takže dodatečně.
Předevčírem jsem se vzbudila brzy, nebo spíš vstávala jsem brzy, protože jsme měli mít první dvě hodiny lektvary s Mrzimorem, tak jsem nechtěla přijít pozdě a chtěla jsem se stihnout nasnídat. Po snídani jsme všichni čekali ve vstupní síni, až pro nás někdo přijde, ale nikde nikdo.
Tak jsme seběhli do sklepení rovnou k učebně letvarů, ale také nic.
Chvilku jsem tam s odporem zírala na zdi, které byly pokryty něčím neidentifikovatelým, po chvíli jsem to vzdala a šla na kolej, kde jsem konečně našla prefekta, kterého jsem hned otravovala, jestli by mi obarvil plášť. Mezitím přišla Cari, byla jsem šťastná, že jí vidím, a že je v pořádku. Chtěla mi říct všechno o tom večeru, kdy jsme šli ven po večerce, a vypadalo to, že je to naléhavé.
Já jsem ale nejdřív potřebovala obarvit ten plášť, a než jsem to stihla, tak mi někam utekla. Takže jsem se šla kouknout po hradě, ale nenašla jsem jí. Vrátila jsem se tedy do společenské na kolej, a tam jsem jí potkala. Šly jsme k ní na pokoj, kde mi všechno řekla. O tom, jak jí chytl učitel, jak mu lhala o tom, kdo je, a jak jí zavedl na Havraspárskou kolej, kde potkala holku, za kterou se vydávala, a také jak dostala prudkou alergii na sovu, která tam pobýhala pobíhala.
Napjatě jsem poslouchala každé její slovo a ujišťovala jsem se, že už neni duch a snažila jsem se skrz ní prostrčit ruku. No, naštěstí byla fakt živá. Řekla jsem jí o tom, jak jsem se vrátila já. Cari si pořád dělala starosti s tím, že bude nějaký velký problém. V jednu chvíli se z rohlasu ozval nějaký hlas, ať se studentka Katherine Spirit dostaví do vstupní síně(holka, za kterou se Cari vydávala). To bylo ještě dobré, ale když jsme plánovaly jít na oběd, ten samý hlas říkal, ať přijde slečna Carimelle Wang. Když to Cari slyšela, zoufale mě objala a s hysterickým brekem běžela pryč. Snažila jsem se jí zadržet, ale brzy jsem jí ztratila z dohledu. Bylo mi to líto. Sešla jsem tedy do velké síně, která už byla přecpaná jídlem. Bezmyšlenkovitě jsem ukusovala z něčeho, co si už ani nepamatuju. Se stejně nepřítomným výrazem jsem došla do společenské a sedla si na židli ke krbu. Přemýšlela jsem, jestli je Cari v pořádku. Zahlédla jsem, jak tam nějaký kluk učí prváka kouzlo. Neplánovaně jsem ho slyšela, takže jsem se ho snažila zapamatovat. Bylo to něco na způsob silnějšího závanu větru. Ten prvák si stoupl kousek ode mě a začal si to zkoušet na mě.
Poprvé jsem dělala, jakože to nevnímám, ale když to udělal asi potřetí, naštvaně jsem vstala z židle a dotčeně se ho zeptala, proč to dělá. Udělal to znovu. Potom jsem jen viděla, jak mu hůlka vyletěla z ruky. To ten starší kluk ho odzbrojil, naštěstí. Najednou za mnou stál Matt a naštvaně koukal na toho prváka, který toho chca nechca musel nechat. Sedla jsem si znova ke stolu a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Matt to bohužel viděl a ptal se, co se stalo. Řekla jsem mu, že mám starosti o Cari, protože vypadalá vážně špatně. Ujišťoval mě, že to dobře dopadne. Z rozhlasu se ozvalo, že prváci mají lektvary ve sklepení a kdo chce, ať přijde. Tak jsem se rozloučila s Mattem a běžela jsem do sklepení. Třída byla otevřená a učitelka stála ve dveřích. Vypadala mile, a hodně mladě. Měla velké těhotenské břicho a usmívala se na všechny okolo. Když konečně začala hodina, představila se nám a vysvětlila, co budeme brát. Všechno jsem si zapisovala a pozorně poslouchala, bavilo mě to.
Asi v půlce hodiny se tam začaly krást učebnice. Prostě mizely. Řešilo se to asi čtvrt hodiny, než to konečně ustalo. Když skončila hodina, šla jsem rovnou na večeři. Za chvíli si ke mně přisedly dvě holky z prváku, potom přišla Mitchie s Jordym a nakonec Carimelle. Ptala jsem se jí, proč mi tak utekla, a jestli je všechno v pohodě. Byla úplně bledá, mumlala něco jako že z něj má hrozný strach a že na ten školní trest nechce jít.
Křečovitě mě objímala a celá se třásla. Neřekla mi, koho se tak bojí, ale z jejího chování mi došlo, že to asi nikdo jako naše učitelka na lektvary nebude. Po obědě jsem si zase sedla do naší společenské, otevřela si sešit z lektvarů a dopisovala si tam pár věcí. Když jsem měla vše hotové, jen tak jsem seděla u stolu a přemýšlela. Čekala jsem, až se Cari vrátí z jejího trestu. Vrátila se asi za půl hodiny. Nejdřív si mě ani nevšimla, protože se začala bavit s Dannym, ale slyšela jsem, jak něco nadšeně vypráví o tom, jak je všechno v pohodě. Když si mě konečně všimla, radostně na mě zavolala a taky mi všechno pověděla. Chvilku jsme seděly u stolu ještě myslím s Mattem ale byla jsem už moc unavená, takže jsem šla po chvilce spát.


1. den a už lítám po večerce.

24. dubna 2013 v 2:17 | Hayley |  1.ročník
Myslela jsem si, že se dnes už bude učit, tak jsem vstala brzy. Jen co jsem se ale oblékla a vzala si do tašky nějaká sešity z rozhlasu zaznělo, že dnes se výuka ještě nekoná. Pokusila jsem se tedy najít prefekta, nebo někoho, kdo by mi obarvil plášť a klobouk na červeno, ale nikoho jsem nenašla. Došlo mi, že už určitě bude snídaně, tak jsem běžela dolů vlastně jen proto abych zjistila, že jsem jí prošvihla. Rozhodla jsem se prozkoumat hrad. Je vážně obrovský, ani nevím, jak to mám popsat, protože to slovy popsat nejde. Myslím, že jsem prozkoumala jen jeho malou část, a to mi to zabralo skoro celý den. Byla jsem ve sklepení, v sovinci, na střeše hradu, na pozemcích... No prostě všude, kam se jít dalo. Do Zapovězeného lesa jsem si ale netroufla a ani netroufnu. Někdy kolem desáté jsem ve společenské potkala Katie, která smutnila, že nemůže najít sestru. Vydaly jsme se ji tedy hledat a po pár proběhaných minutách se nám to skutečně podařilo. Když jsem od holek odcházela(protože mi, zaujaty pláčem a objímáním, nevěnovaly žádnou pozornost.
"Díky" by mi úplně stačilo), potkala jsem Cari, která mě lákala, ať s nimi jdu po večerce slídit po hradu. V jednu chvíli jsem se lekla, že nechci mít průšvih hned první den, ale došlo mi, že tahle holka je zřejmě až moc mazaná na to, aby to neměla promyšlené. Tak jsem na to kývla.
Potom byl oběd a já celé odpoledne běhala po hradu a hledala červenou barvu, abych si mohla sama nabarvit plášť, ale nacházela jsem jen samé modré. K naštvání. U večeře si ke mně sedl Jordy a když jsem mu řekla o mém problému, nabídl se, že se mnou vymění červený plášť za černý.
S nadšením jsem souhlasila a hned po večeři jsme šli do společenské, kde jsme pláště vyměnili. Myslím, že jsem pak asi dvacet minut seděla u krbu a čekala, až se objeví Cari, protože jsem výpravu nechtěla propásnout. Kolem půl desáté skutečně přišla. Chtěla s sebou vzít ještě svého kluka Dannyho, ale ten vypadal až moc vyčerpaně na to, aby někde běhal po večerce. Vyslechla jsem si od Cari několik rad o tom, jak zdrhat učitelům, jak se nenechat chytit, a když už se nechám chytit, řeknu jméno holky z jiné koleje, které mi už dopředu nadiktovala.
Bylo to dost mazané, celý ten plán. Trochu se mi nezamlouvalo, že bych měla poškozovat jinou kolej, tak jsem si řekla, že radši budu jen utíkat. A tady začala zábava. Už když jsme po večerce vycházely ze společenské jsem byla nervózní. Co když mě chytí? Zas tak rychle neběhám! Když jsme sešly asi 2 patra, naproti nám se ze tmy vynořila Mitchie ze Zmijozelu, kamarádka Cari. Nejdřív jsem se hrozně lekla, jestli to není nějaký určitel. Takže už jsme byly tři.
Šly jsme pořád dolů a dolů. Asi ve druhém patře Mitchie povídá: "Počkejte! Ve vstupní síni bude Protiva a nejspíš i učitelé." Ale Cari to bylo jedno. Sešly jsme tedy až dolů, a tam opravdu stál učitel, kterého zrovna zaměstnávali opozdilci, kteří si mysleli, že je večerka později. Hned jak nás učitel uviděl, vyrazil směrem k nám. V tu chvíli jsme zapluly do sklepení, kde začalo pronásledování učitelem. Byly jsme 3, takže naštěstí každá vždycky měla chvíli na to se vzdálit. Ale ne na dlouho. Když už jsem myslela, že mám učitele z krku, odněkud se vynořil a začal za mnou utíkat. Pořád jsem jen běžela a běžela a vůbec jsem nevěděla kam, takže jsem se pořád motala a ani se netrefovala do dveří vedoucí do jiných chodeb. V jednu chvíli jsem vběhla do slepé uličky a Cari také. Jenomže v tém uličce byla tajná chodba, o které jsem se dozvěděla až moc pozdě, takže jsem jenom sledovala učitele, jak se ke mně blíží. Málem mě už chytil, už mě skoro měl. Rychle jsem se přikrčila a podběhla jsem pod jeho napřaženýma rukama.
Vypadal dost překvapeně, ale běžel za mnou dál. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale našla jsem chodbu, která vede do normální části hradu, a chvíli potom jsem uviděla i schody vedoucí nahoru. Ohlédla jsem se, pořád za mnou běžel. Pomyslela jsem si, že jestli teď zakopnu, nebo si spletu chodbu, je se mnou konec. Asi o dvě poschodí dál jsem ho ztratila ze svého zorného pole. Pořád mi ale srdce tlouklo jako splašené. Jako kdyby mi hořel barák za zády jsem doběhla ke vchodu do společenské a řekla jsem heslo. Ale ta paní, co tam byla, nic. Spala. Zkusila jsem to znova, ale zařezávala jako špalek. Tak jsem se, plná obav, že za mnou učitel pořád běží, schovala za zeď, aby mě případně nenašel. Ale asi 10 minut se nic nedělo. Pořád vystresovaná jsem vylezla ze své skrýše a začala na tu dámu v obraze ťukat. Nejdřív ťukat, a když se nic nedělo, tak jsem zapojila i pěsti. Otráveně otevřela oči. Řekla jsem heslo a konečně se mi otevřel vchod ke schodům do společenské. Udýchaná jsem tam doběhla a sedla si ke stolu. Nějaký kluk tam učil prvačku kouzla. Když skončili, ta prvačka se mě zeptala, jestli nemáme volnou postel na pokoji. Naštěstí jsme měly, tak jsem jí ukázala její postel. Poděkovala mi a hned odešla spát. Já byla ale ještě plná zážitků a strachu, než abych dokázala usnout, tak jsem sešla dolů, kde ještě pořád byl ten kluk. Po pár vteřinách za mnou přišel a představil se mi.
Docela jsem se divila, protože mi od začátku připadal jako takový ten typ, co není moc vřelý k ostatním, to jsem ale spíš soudila podle pohledu a vzhledu. A odsuzovat se nemá, jak jsem se přesvědčila. Byl úplně v pohodě a povídali jsme si asi čtvrt hodiny, možná víc. Vyprávěla jsem mu o tom, jak nás pronásledoval učitel a on mi radil, ať to neděláme moc často, že by se na to mohlo přijít. Běhat po večerkách po hradě vážně v plánu nemám, jen mi to přišlo jako dobrý nápad, jak se seznámit s holkama a ukázat, že nejsem žádný srab. Seděli jsme tam docela dlouho, ale Cari pořád nikde. Tak jsem poprosila Mattyho(celým jménem se mi představil jako Matthew Black), aby vyřídil Cari, že jsem zpátky, a že se nic nestalo, v případě, že se v nejbližší době vrátí. Potom jsem se rozloučila a odešla spát.
Takhle dobrodružný večer jsem nezažila ještě snad nikdy.

Cesta do Bradavic a zařazování

23. dubna 2013 v 16:18 | Hayley |  1.ročník
Je zvláštní, jak může být člověk smutný i šťastný zároveň, ještě jsem takový pocit nikdy nezažila, dnes to bylo poprvé, ale než abych všechno povídala na přeskáčku, napíšu to postupně, tak jako pokaždé.
Ráno jsme vstávaly s Vitt brzy, i přesto, že vlak jel až odpoledne. Chtěly jsme si zabalit a hlavně to dobře stíhat. Ale jak už to tak bývá, samozřejmě jsme nakonec nestíhaly. Asi půl hodiny před odjezdem vlaku mě táta naložil do auta s tím, že Vittorii odveze až po mně, protože si nechce zamazat auto těmi našemi kufry. Vtipné. Takže jsem si v Kotli odložila kufr k bednám - všechno se to zřejmě vezlo zvlášť, což je dobře, nechtělo by se mi to tahat do vlaku. Čekala jsem celou čtvrt hodinu, než přijela Vitty.
Táta se s námi ani moc vřele nerozloučil, bylo jasně vidět, že mu náš odjezd do Bradavic a ještě dopravování nás ke Kotli radost nedělá. Jak by taky mohlo, že. Po odložení kufrů jsme běžely rovnou na nádraží. Alespoň jsme věděly, kde to je - zrovna tohle místo máme perfektně prochozené. Ale nevěděly jsme, která zeď vede na nástupiště 9 a 3/4, tak jsme proběhly celou řadu zdí, až jsme uviděly jednu, kterou podezřele ohraničovaly dvě popelnice. Hrozně jsme se bály běžet proti té zdi - co když do ní narazíme a budeme pro ostatní blázni, že běháme proti zdi? Popostrčila jsem tedy Vitt s tím, že to musí být ono, a ona úplně v klidu prošla, ani se nerozeběhla.
Já už jsem takovou odvahu neměla, tak jsem zavřela oči a běžela proti zdi. Pak si říkám, že běžím už nějak moc dlouho, tak jsem otevřela oči, a co jsem před sebou neviděla - Bradavický expres! Byl vážně krásný, pár vteřin jsem jen stála a obdivovala ho. S Vitt jsme si našly jedno volné kupé - nechtěly jsme sedět s ostatními, chtěly jsme ho mít pro sebe a nerušeně si povídat. Otevřela jsem okno, protože bylo vážně vedro a z dlouhé chvíle jsme jen tak kecaly, než se vlak rozjel.
Už v té chvíli jsem byla hrozně nervózní, bylo mi pořád špatně a nemohla jsem nervozitou ani jíst. Ségra na tom byla dost podobně, ale bylo jí ještě hůř. Snědla sice koláč, ale pak byla celou cestu zelená. Měla jsem o ní ještě větší strach než o to, v jaké budu koleji. Cestou jsme jednou stavili, protože na kolejích byl prý spadlý strom. Když jsme se konečně zase rozjeli, po chvilce jsme vjeli do tunelu. Bohužel jsem nebyla natolik inteligentní, abych zavřela to otevřené okno, takže se nám v tunelu do kupé nahrnula pára, kterou jsme pak asi ještě pět minut větraly. Asi po půl hodině jízdy jsem uviděla tyčící se věže nad krajinou někde v dálce, což jsem hned nadšeně ukázala Vittorii. Sice vypadala, že má radost, ale v obličeji byla ještě zelenější, než když jsme vyjely. Čím víc jsme se blížili, tim jsem rozpoznávala víc a víc budov. To budou asi Prasinky, jak hlásili v rozhlase. V dálce jsem viděla obrovský hrad, ale byl docela daleko, tak jsem přesně nerozpoznala, jestli to jsou Bradavice. Všichni jsme po zastavení vlaku vystoupili. Ano, to jsou určitě Prasinky, pomyslela jsem si.
Někdo nás volal, ať jdeme dopředu. Ségře ale bylo pořád hodně špatně, a tak jsem na ní pořád čekakala. Nakonec jsme dorazily k místu, kam pro nás měly zřejmě připlout loďky. Čekali jsme asi deset minut, všichni už byli nedočkaví, nervózní a podráždění, čemuž jsem se vůbec nedivila.
Po těch 10ti minutách tam přiběhl pán, co nás vedl k těm lodičkám, a oznámil nám, že z provozních důvodů nemůžeme jet na lodičkách a řekl, ať ho následujeme. Tak jsme běželi, ale najednou se Vittorie zastavila a říkala, že už dál nemůže, že jí je hrozně špatně. Bylo mi tak nějak jedno, jestli zmeškáme cestu na hrad, hlavně jsem chtěla, aby Vitt někdo pomohl.
Čekaly jsme asi 10 minut, potom šel okolo nějaký dospělý a ptal se, co se stalo. Se sestrou jsme mu vysvětlily, že Vitt už nemůže jít dál. Zamyšleně se na nás podíval, vzal Vitt do náruče a prý ať jdu za nimi. Dovedl nás až ke krbu - jen do něj vstoupil, vůbec nic neřekl, a už byl i se ségrou pryč. Váhavě jsem udělala to samé a najednou jsem se ocitla v rozlehlých prostorech hradu. Bylo to tam krásné, a hlavně neskutečně velké.
A soudím, že to byla možná tak setina hradu, na kterou jsem dohlédla. Napadlo mě, že projít celý hrad a neztratit se bude velká mise. Ten pán, co nesl Vittorii, která se barvou obličeje podobala jarní louce(ano, hrála všemi barvami), zamumlal něco ve smyslu, že ji odnese na ošetřovnu. Kvůli tomuhle jsem měla trochu zkažený celý zbytek večera, protože jsem se těšila, že uvidim zařazení ségry, že snad budeme ve stejné koleji, že budeme všechno obdivovat spolu. Je mi opravdu líto, že to nevyšlo. Myslím, že to mohlo být tak třičtvrtě hodiny, co jsme čekali, až se dostaneme na řadu - bylo to opravdu dlouhé. Potom nás konečně zavolali a my prošli nějakou chodbou až do Velké síně. Když jsem jí viděla - celou tu velikou místnost(velkou dohromady asi jako celý náš barák), všechny ty lidi, učitele, napjaté pohledy ostatních, hrozně se mi rozklepaly kolena. Přede mnou šlo tak 10-15 lidí.
Na stole, který byl vedle židle, kde všichni sedali, byl takový starý velký klobouk. To bude asi ten, který rozřazuje lidi do kolejí. A opravdu, za chvilku už seděl jednomu klukovi na hlavě a vykřikl "Mrzimor!". Klepala jsem se pořád víc, snad nikdy v životě jsem nebyla tak nervózní. Předběhli mě asi dva lidé, ale vůbec jsem to neřešila. Už jsem stála úplně vepředu a paní, která posazovala klobouk prvákům na hlavu, řekla: "Hayley Bettencourt". Celá Velká síň se najednou dívala na mě. To je hrozné. Asi tam vůbec nedojdu, pomyslela jsem si. Musela jsem vypadat jak zombík, jak jsem se tak kolébala směrem k židličce. Sedla jsem si a čekala, až mi ta paní položí klobouk na hlavu. Hrozně jsem se bála, že to třeba bude trvat moc dlouho, než se rozhodne. Jak mi tak ten klobouk začal zakrývat oči, říkala jsem si vduchu "Prosím, Havraspár nebo Nebelvír, prosím!" Ale ani jsem si to nestihla domyslet, protože se po celé síni rozlehlo:
"NEBELVÍR!"
Nemohla jsem tomu uvěřit! Jen jsem se rozzářeně posadila k nebelvírskému stolu a usmívala se na celé kolo. Splnil se mi sen! Nejsem v Mrzimoru ani ve Zmijozelu, a jsem v koleji, která je proslulá svou statečností a trpělivostí! Ani jsem nějak nevnímala další zařazování, byla jsem na to až moc rozrušená. Bylo mi ale pořád líto, že tu se mnou není ségra. Na konci zařazování zpíval Moudrý klobouk svou píseň, a potom předstoupila ředitel školy - Albus Brumbál - a vřele nás všechny uvítal a popřál vše nejlepší do dalšího roku.
Potom jen tleskl a na stolech se objevilo tolik jídla, kolik jsem ještě nikdy ve svém životě neviděla. Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem na to koukala, jako na všechny ostatní zázraky za tenhle den. Těch druhů jídel a pití! Vzala jsem si jen kousek pizzy a sýr. Bylo to úžasné.
Asi po 10ti minutách si pro nás přišel nějaký starší kluk. Říkal, že je prefekt a že nás odvede na naší kolej. Šli jsme všichni za ním. Po cestě se nás pár stihlo ztratit, ale hned jsme cestu zase našli. Zastavili jsme se u údajného vchodu do společenské místnosti. Heslo, které už prefekt říkal, jsem nezaslechla, ale zaslechla jsem, jak ho říkal někdo přede mnou, tak jsem si ho asi tak dvacetkrát řekla v hlavě, abych si ho zapamatovala. Ale je hrozně složité. Společenská místnost byla krásně vyzdobená žlutými a červenými barvami, na konci místnosti praskal oheň v krbu. Sedla jsem si tedy ke krbu. Potom za mnou přišla Katie, povídala, že ji zařadila do jiné koleje, než její dvě sestry. Bylo mi jí trochu líto, vypadala dost zmateně.
Společně jsme našly cestu do dívčích ložnic, kde jsme si znova sedly do krbu a čekaly, až pro nás někdo přijde a ukáže nám naše pokoje. Za chvíli skutečně přišla nějaká holka, která vypadala jen o něco málo starší než my, a představila se nám jako Cari. Nabídla se, že nám ukáže pokoje, a vůbec - byla hrozně milá. Tak jsme s ní obešly všechny pokoje, ukázala nám i koupelny. Zabraly jsme si pokoj, kde jsou čtyři postele a spolu s další prvačkou jsme si vybraly, kde budeme spát.
Myslím, že mám to nejlepší místo, protože u mé postele je stoleček se židlemi a zrcadlo. Také jsme tam našly dárky na uvítanou - nějaké plyšáky. Vzala jsem si nebelvírskou lvici. Uložila jsem si věci do bedny a potom se šla s Katie umýt. Celá šťastná, že konečně můžu jít spát, jsem zalehla do postele se zdobeným voňavým povlečením a během chviličky jsem usnula.